Portfolio - part 1

Moje portfolio poezie. Chybí věci, který jsem dal do soutěží a tudíž na ně ztratil copyright.
Všechno anglicky. Česky taky nějaký budou, ale na to si ještě chvilku počkejte.

Figurative Banging

Fire burns within me.
I wrap my arms around you.
I shoot!
Oops; now they're firearms.

The Boy and a Common Sense

My mind is enveloped by the shadows.

 They lurk and try to sway me out of the way.

 Off the way that's righteous, sober and rational.

 I indulge myself in those shadows;

 not for long can a man endure

 the cold light of logic.

 This light can lead us through life's labyrinth safely,

 but

 what is staying alive good for, if we're to spend our lives in

 boredom, certainty, without fear, without worry.

 There once was a kid that couldn't feel pain.

 He was going home from school and he tripped.

 He picked himself up and continued.

 He felt like something is wrong with his leg,

 but

 he could walk, so he rationally did so; following the light.

 He died of internal bleeding before he arrived home.

60 Watts

I keep this dirty old room lit.
My 60 watts are outnumbered.
There is no end to particles of dust.

I am turned on.
So is his guitar amp.
Hey amp, check me out, I’m hot!
Wait, he can’t hear me.
What if I try morse?
Blink, flash; .-.. --- ...- .

Hey, Mr. Guitar player, you’re in the way!
Is my ampie blinking back?
Yes, oh yes!
Stop it! DON’T TURN HIM OFF!

 Why are you holding your guitar like that?
Hey, you’ll hit the ceiling!
Or…
Blink, crash; … --- …

I Wish to Become a Shepherd-like Bodhisattva

t's about midnight.
Jet lag is keeping me awake.
I can see a river below the window.
It reflects the skyscrapers on the opposite site.
Phillips logo slowly changes its color from blue to white.
I find it very psychedelic.

I hide my laptop – what can I say – Chinese internet.
I try to fall asleep.
Impossible.
I go wandering around the room, looking for a distraction.

I open the table's drawer.

Two books; Bible and

Teachings of Buddha.

I choose Buddha.

I smell the old pages.

I start reading.

And I read.

I read.

My eyes are closing.

But I still read.

And read.

And then I fall asleep.

Night passed quickly; now It's mourning.

I try to shake off the tiredness.

I am holding Teachings of Buddha in my hand.

I wish I could take this book with me.

I hesitantly put it back into the drawer.

I take my backpack and my suitcase.
And I wander away, bidding this cozy hotel room my last goodbye.

Studentský život 2. - Útrapy pražské intelektuálky

Tak navážu na Mirkův trend - povídky na pokračování. Jen si ho trochu upravim. Budu psát povídky o stejný skupince lidí, jenže ty moje "povídky" na sebe navazovat nebudou, ale budou ze stejnýho prostředí. Je to srozumitelný? Doufám, že jo, nerada bych to přepisovala... Jo a  taky nechci, aby mě Mirek předběhnul v počtu publikovanejch věcí :)) Tak bye bitches, enjoyujte povídku! (^3^)

Hned jak ho spatřím v chodbě, kývnu na Davida, otočím se na podpatku a vybíhám ze školy. Jen co se dveře odbouchnout, slyšim, že jsou opět otvírány. Vím, že je to on, ale „I’m trying to keep it cool“, takže ho víceméně ignoruju. Rychle se přidávám k trojici svých spolužáků. Za sebou slyším rychlé kroky.

„Ahoj,“ slyším řikat Davida, „jdeš s náma, jo?“

Přidám do kroku. Brzo se vedle mě objeví Sára a Martin, který se ale zdejchnou na cígo i s Davídkem. Ty tři taky přidávají do kroku a nechávají mě s ním samotnou. Chvíli se bavíme o úplnejch pitominách.

„Že už se neřežež?“ Jo. Jasný, nejlepší způsob, jak oživit konverzaci.

„Ne.“

„Jasný.“

„Můžem se bavit o něčem jinym?“

Na obědě si sedu k ostatním, on taktéž ke svý třídě. Na zpátek jdu s kuřáckou „crew“.

Až doma mi dojde, že jsme se nijak nedomluvili na srazu, ani času. Píšu sms, ale vím, že nedostanu odpověď, protože zrovna probíhá hodina. Převlíknu se do svejch oblíbenejch modrejch džínů, černýho tílka, vemu si k tomu galaxoidní kabelku, šedý botky a květovanou šálku, hnědej svetřík a koženkovou bundičku, sluneční brýle a chystám se na odchod. Cígo vysockuju na sestře.

„S kym tam jdeš?“

„S… se Sárou.“ Skoro.

„Tak se vrať brzo a nikde necourej!“

Tak určitě. Jedu zpátky do školy, připadám si jako debil.

„Jé, tys pro mě přišla, ty seš hodná!“

„Já vim.“

„Vy se z JJ znáte, žejo?“

„Ne, chodíme spolu pět let do jedný školy a já nevim, kdo to je.“

„Tak oukej.“

Takhle to pokračuje celou cestu na Palmovku. On pojede s náma? Teda ono by by mi to ani tolik nevadilo, aspoň by to nebylo tolik awkward…

„Tak čau, já jedu metrem…“

„My jdem na jedničku nebo dvacet pětku.“

„Tak čau.“

Cesta ubíhá příjemně, povídáme si, ani se moc nechválí. Vystupujem. Jsme na Hradčanský.

„Jaks přišel na to, že je to na Hradčanský?“

„No, tak myslel jsem, že tu bude někde u hradu…“

„To sice jo, ale to bychom se docela prošli. Je to Malostranská.“

Mluví něco o Židech a potom goolí, aby zjistil, že jsem měla pravdu. Konečně staneme v parčíku před budovou, kde je výstava. Koupíme si každej lístek, on si pak jde odložit věci do šatny, lístek si ukládá do mojí kabelky. Až teď si všímám, co má na sobě. Pruhovanou košili a hnědej svetr, kterej se mi strašně nelíbí a džíny jako vždycky. Jen co nám slečna utrhne lístek, vstupujeme dovnitř. Ovane nás vůně parket. Začnu si číst dlouhej text a poté se pozorně dívám na všechny obrazy.

„Tyjo, přijdem sem v pohodě a odejdeme s depkou.“

„Nebo přijdem s depkou a odejdem ještě s větší.“

„Nebo se to požere.“

„Tak to asi nefunguje.“

„Ty už sis to přečetla?“

„Ano, ty ne?“

„Ne. Hele, tohle tam psali… a tohle je tamto… a támhle, vidíš to?“

Pořád mluví. POŘÁD. Sklapni!!! Ty děti se tu všude motaj, starý lidi taky, on tu pobíhá a já se nemůžu ani v klidu podívat na ten krásnej obraz. Nasrat! Měla jsem jít sama! Už jsme v půlce. Jsem asi nakonec ráda.

Přesvědčí mě, ať jdeme nahoru. Tam napíše něco na zeď a já ho táhnu zase dolů. Nokturna jsou super. On se ale pořád motá kolem mě a já jsem z něj nervózní. Pokaždý, když se ke mně přiblíží, odstoupím. Brzo si to všímá a započíná diskusi.

„To děláš s každym, kdo si k tobě stoupne moc blízko?“

„Ne, jen s tebou.“

„Aha, mám si to brát nějak osobně?“

„Ber si to, jak chceš. To už jako jdeme?“

„Chceš si to ještě projít?“

„Ne, dík, jdeme.“

Jsem z neznámýho důvodu příšerně podrážděná.

„Neměla by jít dáma první?“

„Ne, protože chlap by jí mohl koukat na zadek.“

Velice „good to know“.

„Co ti je?“

„Nic.“

„Jseš nějaká smutná.“

„Nejsem.“

Stojim dva schody nad nim, ale víc vlevo.

„Blokuješ průchod.“

Achjo. Má pravdu, takže se musim namáčknout těsně na něj, o schod výš, než stojí. Vážně? Hned, jak chlápek projde, odtahuju se zas pryč.

„Vážně, co ti je? A proč se odtahuješ? Většinou mám opačnej problém.“

„No právě. Nechci mít opačnej problém.“

„To jakože se bojíš, že bychom spolu chodili?“

„Jo.“

„A to proto, že jsme moc dobrý kamarádi a nechceš to kazit?“ Řekne rádoby vtipně.

„Jseš prostě náhodnej kluk a to, že bychom spolu chodili, je docela dost nepravděpodobný.“

„To je. Náhodnej kluk, jo? Jede mi metro.“

„To se mnou ani nepočkáš?“

„Počkám.“

„Díky.“

Za minutu metro vážně přijede. Tohle neprobíhá tak, jak jsem plánovala… Podívám se na něj, řeknu ahoj a nastupuju do metra. Koukám se mu upřeně do očí celou dobu, než metro zmizí v tunelu.

Jsem hrozně nasraná. Nevim proč. Skoro běžim domů a ještě ve dveřích mu posílám SMS.

„Já se jen bojim, aby to nedopadlo stejně, jako s Adamem.“

„Neboj, girl :) já jsem hodnej na všechny!!! :)“

„No právě.“

„V čem vězí
umění vařit hovězí?“
Zeptal jsem se tě.
Ale tys řekla,
že jsem na dietě.

lol.

Untitled - Mirek

Dělám na další povídce. Ještě není hotová, ani zdaleka. Mám o ní docela dobrej pocit. Rozhodl jsem se, že sem hodím to co zatím mám. Doufám, že to bude takhle "na pokračování" fungovat. Taky doufám, že to budu schopnej dokončit. Zatím to je naprosto nacpaný vzpomínkama, že mi vážně hrozí, že mi všechny relevantní dojdou v půlce. Možná, že pokud mě znáte dost dobře, vám nějaký dojdou. Jako třeba hned ta v prvním odstavci - zkuste si položit otázky "co?" a "kde?"
(pozn.: zatím untitled, uvidím jak se to vyvine a podle toho to pojmenuju)

Wind stirs the pond’s surface as I contemplate my grotesque position. Before me stands the cougar jailbait – the latter day relic – the living fossil. Her body is motionless, yet her leaves whisper sweet lies. The leaves caress my ears like the mild autumn breeze caresses them. Soft crackling sings to me about peacetime and timelessness. But I don’t succumb to her naïve pleads. I wish I could believe her like I always did, however now she’s painfully wrong. I take out my cigarettes. I turn away, because I feel guilty for using a lighter in front of her.
I would honor our last meeting if I knew how. Bringing her flowers would be like giving a dead infant to your human date.
I come up to give her my last hug. I blow my cigarette smoke into her hollow. That abyssal pit in her chest -  half-done heart transplant – undoer of our faithful intimacy.

Yes, there are plenty other fish in the sea, but I am nowhere near the sea. There are no fishes in the asylum. Trust me, I even tried fishing in the pond once. There’s only the occasional fool who thinks he’s a fish.

Life in this place is always hanging on a thread. Oh, how mockingly ironic those grapevines are! Those old walls would have crumbled long ago if they only released their firm grip, the crazy men would starve to death if they stopped yielding their sweet nectar, for breakfast is the only meal that can cope with the absence of wine!

Fred and Rick walks on by. He’s an only-child Siamese twin; synthesized into one, but for the brain; one man, two souls. Poor Fred. He’s always bullied by Rick. Silly Fred once tried to scratch Rick out their head. He might have succeeded, if the black deaths in white coats hadn’t come. They tied him to a bed. They should have known better! They only encouraged Rick to do more harm. Too late did those white-coat fascists notice! Too late – they had to cut his arm off.
But Fred loves all other men just as much as he hates Rick. He would hug them even after what they’ve done, if he could!

Fred stops when he sees me. He comes up to me and holds my hand. I just need to check I’m not giving myself to the wrong one: “Rick?”
“Gone, for now.”
“Good, good. I hate him, Fred.”

We have this move, him and I. We call it the lazy giraffe.  We lean against each other, laying our heads on the other one’s shoulder. We once fell asleep like that. Not even falling over was enough to wake us up that time. Only the screeching of an ambulance car’s breaks could do the trick. It scared the both of us, but it just annoyed Rick. He took over and he made me regret that ambulances don’t work like cabs.

Delta D

„Odjíždím,“ řekla Ingrid se slzami v očích.

„Kam?“

„Do Kanady.“

„Ale proč?“ zeptal se zoufale.

„Nabídli mi tam práci.“

„A to už se nevrátíš?“

„Ne.“

„Kdy odjíždíš přesně?“

„Zítra ráno. Jsi naštvanej?“

„Ne,“ odsekl, „ nejsem.“

„Musim si jít zabalit, ale chtěla jsem ti to ještě předtim říct.“

„To sis nemusela dělat škodu.“

„Nezlob se, prosím.“

„Už jsem ti řek‘, že se nezlobim!“ téměř zakřičel Oliver a vší silou zabouchl dveře. Chvíli počkal, až uslyší vzdalující se kroky a potom se zády opřel o zeď a zhluboka oddechoval.

„Kdopak to byl, zlato?“ ozvalo se za ním. Byla to jeho manželka Klaudie.

„Nikdo, jen Ingrid.“ Neměl náladu tohle s někým rozebírat.

„A co chtěla?“

„Nic. Jdu ven, vrátim se večer.“ Rychle strhl bundu z věšáku a nazul si boty. Potom vyběhl z domu ven. Šel rovně a na konci ulice zahnul směrem k rybníku.

Kráčel svižně a podzimní vánek mu odfoukával vlasy z obličeje. Najednou si vzpomněl, že bundu ještě stále drží v ruce a ledabyle si ji oblékl a zapnul. Mířil na lavičku na samotném okraji lesa. Posadil se a tupě zíral před sebe. V hlavě měl jediné: Ingrid. Její odjezd. Proč teď? Zrovna když si začal uvědomovat, že… Ne, musí tu myšlenku zapudit. Vymazat z hlavy. Vždyť miluje svou manželku, ne? Spíš miloval. Kdysi dávno. Pořád jí má rád. Ale už to není ono, chtěl by něco víc, začal se nudit. Proč se do toho sňatku tak dral i přesto, že mu Ingrid říkala, že je to hloupost, že ji nezná? Neposlechl ji, myslel, že na něj žárlila. Protože ona byla sama, nikoho neměla, protože upřednostňovala svůj pracovní život nad osobním. A taky si kdysi naivně myslel, že ho možná miluje. Nejen jako přítele, ale i jako něco víc. Oliver ale víc stál o její přátelství a bál se, že by mohli všechno zničit. Teď už věděl, že udělal chybu. Měl jim dát šanci. Riskovat. Udělat jedinou věc, kterou nikdy předtím nezvládl. A teď Ingrid odjíždí. Musí ji donutit zůstat a zbytek už se nějak vyřeší. Nesmí odjet.

„Večerní procházka?“ ozval se za ním jemný hlas Ingrid.

„Tak trochu. A ty?“

„Chtěla jsem se tady se vším rozloučit. A upřímně, doufala jsem, že tě tu najdu.“ Usmála se a posadila.

„Znáš mě dobře.“

„Pokud dobře vim, tak už dvacet sedm let,“ řekla vesele a hlavou jí začaly vířit vzpomínky na společné dětství. Rychle je přerušil.

„Můžu se tě na něco zeptat? Odpovíš mi upřímně?“ řekl smutně Oliver.

„Víš, že jo.“

„Kam jedeš přesně do tý Kanady?“

„Do Montrealu.“

„Aha.“ Chvíli seděli tiše.

„A teď ty, vadí ti to?“

„Jo. Víš, mám trochu problémy s Klaudií a nedokážu si představit, že tu nebudeš ty.“

„Věděl si, že tu nebudu vždycky, když budeš potřebovat.“

„Doufal jsem v to.“

„Mě tu prostě nic nedrží. Musim odjet a dostat se pryč ode všeho známýho.“

„Proč mi to děláš? Copak nevíš, jak tě mám rád a jak tě potřebuju?“

„Vim, že mě máš rád, ale to mi nestačí. Potřebuju začít žít i svůj život. Třeba potkám někoho v Kanadě.“

„In, prosím, neodjížděj,“ oslovil ji přezdívkou z dětství.

„Řekni mi dva dobrý důvody. Anebo ne, řekni mi jedinej!“ zvýšila hlas a z očí jí tekly slzy.

„Co třeba proto, že tě miluju?“ vykřikl, „je to pro tebe dost dobrej důvod?“

„Neslibuj mi nic, co nejsi schopnej naplnit. Vždyť Klaudie je tvoje manželka a ty jí očividně miluješ.“

„Tebe víc. Zůstaň.“

„Ne. Víš co? Poslouchej mě chvíli. Koukni se na to z mojí strany.“ Odmlčela se a její pohled se zastavil na poklidné vodní hladině. Rukou si otřela slzy.

„Naše životy jsou jak ten Dunaj. Vyrostli jsme spolu, společně sílili a dospívali. Přidávali se k nám další a další lidi. Ale furt jsme to byli my. Hlavně my. Ale už jsme spolu dost dlouho. Dospěli jsme k deltě. Je čas se vydat jinýma cestama. Je čas se rozdělit. Nevim jak ty, ale já potřebuju změnu. Musim odjet. Ničí mě žít vedle tebe a Klaudie. I když jí mám ráda. Ale neboj, vždyť se zase potkáme v moři.“ Zasmála se nad tou poslední metaforou.

„Myslíš v nebi?“

„Jo.“

„Víš, že na to nevěřim.“

„Jo, vim. Ale já jo. A když tomu uvěříš i ty, splní se nám to.“

„Jak to můžeš vědět? Kde bereš tolik optimismu?“ Na to odpověděla smíchem. Vzala ho za ruku. Seděli tam ještě dlouho. Tiše. Nespali. Jen seděli a snažili se nejvíce si užít společnosti toho druhého. Oba se snažili nemyslet na to, že Ingrid už za pár hodin odjede.

Už mířila k letadlu, v jedné ruce kufr, v druhé kabelka. Nastoupila do autobusu, který ji odvezl ke schodům do Boeingu. Usadila se na svoje sedadlo a vytáhla si knihu. Podívala se z okna. A najednou uviděla Olivera, který zrovna dobíhal ke schodům. Jenže dveře se už zavřely. Letadlo se rozjíždělo a ona koutkem oka spatřila Olivera, jak se najednou i se schody klátí k zemi. Ještě stihla zahlédnout, jak se krev rozstříkla všude kolem. Otočila hlavou dopředu. „ROFL,“ řekla, a společně s jeho platinovými Rolexkami v kapse se vydala vstříc novým dobrodružstvím.

Do neznáma - Mirek

Při pobytu na druhý straně Atlantiku, jak jistě chápete, mi začala čeština připadat exotická a krásná. Taky z hlavy nemůžu dostat jednu scénu, která se přede mnou všude opakuje; Alan Wake, Saturnin, Samotáři. 

A když před sebou vidíme všechnu tu krásu, ležíme mlčky a v úžasu. Našel už jsem tebe, tak proč bych hledal slova? A tak slyším pouze, jak kolem prolétá sova. Její odraz se rychle promítne na hladině tůně, kde se střetává s mým upřeným pohledem. Rázem shodím svršek a do hlubin se kácím. Tys‘ přišla na břeh, podívat se; zkontrolovat. Leč na jedno si zapomněla; půda kolem potoka podmáčená byla. A tak jsi ke mně zahučela a já předstíral, že jsem to neměl takhle v plánu. Předstíral jsem hrdinství, když jsem tě, princezno, před vodou zachraňoval. Položil jsem tě do mechu, poskytl jsem ti útěchu a jal se sušit tvoje šaty. Kus provázku z brašny jsem natáhl od větve k větvi – u toho jsem tě pozoroval, zda jsi z mojí zručnosti tak na větvi, jak bys býti měla – a tvůj oděv na to pověsil.

Pak jsem jenom čekal, až přijde zima,
čekal jsem do doby, než jsi pocítila potřebu tepla na dotek.
A pak jsem s ladnou elegancí, ale ne chladnou hlavou,
toho tepla poskytl, neb jsem věděl, žes‘ tou pravou.

Dunaj povídka bitches!

Muž stojí na písečném ostrově zády ke mně. Na sobě má jen plavky. Dívá se směrem k lesu. Asi přemýšlí, jak se dostat zpět. Já o tom přemýšlím rozhodně. Nebo možná na někoho čeká. Nevím.

Sedím na červeno-bílé lavičce někde vprostřed levé strany lodi. Společně se mnou je na ní asi osmdesát dětí. Některé pobíhají, smějí se, hrají hry, jiné poklidně sedí na svých místech a konverzují s ostatními. Dívka s černými vlasy fotografuje snad úplně všechno. Vyfoť mě se stromem. Vyfoť mě bez stromu. A teď mě vyfoť ve vzduchu. Očividně ji to baví. Chvíli ji se zájmem pozoruji. Pak se můj pohled opět stáčí k neuvěřitelně široké a impozantní řece.

Dunaj je jedinečná řeka, v Evropě je druhou nejdelší. Dodnes se vedou spory o tom, kde se vlastně nachází její pramen, nejpravděpodobněji vzniká soutokem dvou potoků – Bregu a Brigachu. Jisté však je, že protéká deseti státy Evropy a leží na něm několik velkých měst, jako je Budapešť, Bratislava, Vídeň a Bělehrad. Ústí do Černého moře v Rumunsku. Mně osobně tohle nic moc o jejím charakteru neříká. Ale obávám se, že nedokážu říci nic, co by ho charakterizovalo dokonale. Musíte to prostě vidět na vlastní oči. Určitě by vás to překvapilo stejně jako mě.

Míříme do Visegrádu. Cesta tam z Ostřihomi trvá přibližně hodinu a půl. Pluje se po proudu. Je to dostatek času na rozjímání a případnou četbu. Proto je tato cesta pro mě tak vzrušující. Nedokážu si dost dobře představit nic romantičtějšího. Modrá obloha nade mnou, poklidný Dunaj pode mnou a mí přátelé vedle mě. Připadám se jako hrdinka nějakého rodinného románu. Nebo bych se mohla proměnit v akční hrdinku, jako z vernerovek. Zavírám oči, hlavu pokládám na nepohodlnou lavičku a nechávám se ukolébávat houpáním lodi a šuměním řeky.

Zdá se mi o tom muži na ostrově. Zdá se mi, že to není ostrov na Dunaji, ale že je někde v moři a je tak malý, že přejít ho napříč trvá půl minuty. Kolem dokola není živé duše. Nevím, jak se tam mohl dostat. Pravděpodobně ho tam někdo dovezl, nebo ztroskotal. Teprve teď se probral a je zmatený. Rozhlíží se kolem. Břeh bičují vysoké vlny. Muž se vrhá do vody. Snaží se plavat proti nim, ale nedaří se mu to. Moře si s ním pohrává. V jednu chvíli se mu voda dostává do očí…

S trhnutím se probouzím a zjišťuji, že mě někdo z legrace polil vodou. Achjo. Zrovna dorážíme do Visegrádu. Loď parkuje u mola a spolužáci se baví tím, že vymýšlí nesmyslné sázky, jako že pokud jeden z nich přeskočí na druhou loď vedle, dostane „kilo“. Hned v další větě se však dovídáme, že se jednalo o sto forintů a všichni propukávají v hlasitý smích. Forinty jsou vůbec zvláštní měna. Jeden forint se rovná sto fillérům, které se však nepoužívají a to z jednoduchého důvodu, když si představíte, že jeden forint je přibližně 0,09 koruny. To proto ten smích.

Ve městě se nezastavíme, protože máme málo času a ještě chceme navštívit hrad na skále nad ním. Dozvídáme se ale, že Visegrád je významným místem nejen pro české dějiny a to hned dvakrát. Ve 14. století se zde setkali tři králové – český, uherský a polský, aby uzavřeli spojenectví proti Habsburkům. Ve 20. století se zde setkali zástupci České a Slovenské federativní republiky, Maďarska a Polska, aby se dohodli na spolupráci při vstupu do Evropské Unie. Vznikla tzv. Visegrádská skupina.

Po krátké přednášce se vydáváme po schodech nahoru na dlážděnou cestu, která vede skrz tzv. Dolní hrad. Tam se zastavujeme a posloucháme bubnování muže ve středověkém kostýmu. Když dohraje, pokračujeme bahnitou lesní cestou na Horní hrad. Ten nenavštívíme všichni, ale ti, kteří ano, shlédnou výstavu voskových figurín. Ostatní si užívají pohled na hrad zvenčí, přírodu, stánky se suvenýry a později oběd. Jenže čas se neúprosně krátí a my jsme nuceni sestoupit dolů k našemu plavidlu, nalodit se a opustit Visegrád.

Cesta nazpátek je poklidnější hlavně proto, že většina lidí je znavena a rozvaluje se na stolech a lavičkách se zavřenýma očima. A já sedím na stejné lavičce jako předtím, na klíně mám rozloženou knihu, kterou ale ve skutečnosti nečtu. Mám ji tam jako kulisu. Mnohem radši se koukám po krajině. Zalesněné zelené kopečky pravidelně střídají vesničky s bílými domky. Tu a tam na břehu vidím postavičky, které se věnují nejrůznějším činnostem. Támhle nějaká žena zalévá květiny. Její soused si zas čte na verandě knihu a houpe se u toho na houpacím křesle. Na druhé straně vidím rodinku na výletě. A tam kdesi v dáli bude ten muž v plavkách. Bude tam stát jako předtím.

Měla jsem pravdu. Je tam. Tentokrát však sedí na zemi a kreslí prstem do písku. Upřeně na něj hledím. Chápu ho a závidím mu. Také bych občas ráda doplavala na nějaký ostrov a byla tam jen tak sama. Jen bych tam tak seděla, nic nedělala a užívala si klidu.

Ale to se asi jen tak nestane.

K Dunaji daleko.

A do Vltavy bych nevlezla ani za nic.

Viděli jste ji někdy?

Je špinavá.

Hodně.