Studentský život - Hanka

Pár lidem jsem tuhle povídku slíbila poslat, ale už jsem tak nějak zapomněla, komu chci se podělit se všemi. Tak to dávám sem, ať si počtete všichni. Achievement unlocked: remember your account password and then post something here.

Fuck yeah.

Užijte si to, děcka.

Studentka naposledy potáhla z cigarety a pak ji hodila na špinavou dlažbu pod sebe. Zatímco špaček pomalu uhasínal a utápěl zemi zpátky do tmy, vyklonila se z podchodu a zkontrolovala čas na zdobených nádražních hodinách. Bylo osmnáct minut a třicet čtyři sekund po deváté.

            Takže on přijde pozdě. Jak jinak. Ale odkdy jezdily vlaky načas?

            A odkdy zrovna ona věděla, kdy jezdí vlaky?

            Rozmrzele si prohrábla rozježené vlasy a zamračila se. Ostatně jako pokaždé, když si uvědomila, jak moc jsou krátké. Až příliš krátké. Znervózňovalo ji to. Dobrá, zrovna taková věc byla jen malá drobnost v porovnání s jinými změnami, na které si musela začít zvykat, ale i tak to bylo další narušení jejích zvyklostí, a už těch bylo až dost. Vzpomněla si, jak se zbavila své hřívy před dvěma dny v nějakém londýnském kadeřnictví, a jak se málem poprala s holičem, když na ni vytáhl nůžky. Nikdy předtím se stříhat nenechala. Říkali, že to tak je lepší. Že takhle tady její druh lépe zapadne. Ale i tak měla Studentka pocit, jako by všichni věděli, že sem nepatří.

            Studovala zdejší zvyklosti tak dlouho, kam až její paměť sahala, a přesto je vůbec nedokázala pochopit. A bohové věděli, že se snažila. A když tady konečně byla, i přes důkladnou přípravu narazila každý den na tucet nových věcí, které ji překvapily a zarazily. Všechno ji tu vyvádělo z míry. Hluk, kouř, ruch a auta. Auta. Samozřejmě věděla, že tady takové věci mají. Když ji školili, říkali jí, že auta mají uvnitř zapřažené stovky koní, které je pohánějí kupředu. Ale podle kraválu, který auta dělala, by si Studentka spíš myslela, že tam mají schované rozzuřené tygry. Nehledě na to, jak se jim je podařilo všechny nacpat do tak malého prostoru.

Dvacet jedna minut a tři sekundy po deváté. Zpoždění rostlo.

„Do háje, Viktore. Jestli nepřijdeš, tak…“

Odmlčela se. Došlo jí, že neví, jak větu dokončit. Nebyla si jistá, co by vlastně udělala, kdyby nepřišel. Nejspíš by se otočila, odešla a domluvila schůzku na jiný den, s někým spolehlivějším. To by bylo samozřejmě v tom ideálním případě. Tedy kdyby tady znala někoho jiného než Viktora. Ale takové štěstí neměla. Takhle jí nezbývalo nic jiného než stát v průchodu, kouřit a čekat, až se milostivě uvolí přijít. Samozřejmě, mohl se mu zpozdit vlak. To prý na Zemi dělali koneckonců všichni. Každý se zpožďoval.

Ale taky se na ni mohl vykašlat, a ona by s tím mohla udělat jenom velké nic.

            Studentka vytáhla z kapsy napůl prázdnou krabičku cigaret a jednu si vložila mezi rty. Cvakla zapalovačem a uvědomila si, že se jí třesou prsty. Nadechla se a vypustila obláček dýmu. Alespoň tabák měli stejný, přinejmenším do takové míry, jak jen to šlo. Tady ho ale motali do papírků a podle všeho dávali i dětem. Tichá Hvězda by nikdy nedovolila, aby se tabák dostal do dětských rukou, ale na Zemi to byla podle všeho zvyklost. Jiný kraj, jiný mrav, jak se říkalo, ale Země a její země už se podle všeho víc lišit nemohly.

            A pořád jí dělalo starosti, že cestuje tak nalehko. Chyběly jí vlasy i zbroj, a nejvíc ze všeho její luk, který s sebou nosila doma úplně všude. Jako by ji zbavili jedné končetiny. Zdejší lidé chodili úplně neozbrojení. Bylo to tak zvláštní. Když potom někdo k nějaké zbrani přišel, nebylo žádným překvapením, že nad nimi zvítězil. Jak se mu mohli ubránit, když měli holé ruce? A pak se strašně divili, když skončili s rozbitou hlavou na chodníku. To přinejlepším.

            Postava v bílé kapuci se před ní vynořila tak náhle, že sebou Studentka trhla. Instinktivně zajela rukou k opasku, ale potom si vzpomněla, že nůž zahodila ještě dřív, než sem přišla.

            „Kreténe,“ zavrčela místo pozdravu. „Jdeš pozdě. Řekla jsem v devět.“

            „Ale, takhle se vítají staří přátelé?“ Viktor se usmál a bílé zuby se mu pod bílou kapucí zaleskly. „A špačky zašlapujeme, zlato. Nechceš tady přece způsobit požár, viď?“ Pro demonstraci dupl na stále žhnoucí oharek a tím ho udusil.

            Studentka jej tiše pozorovala. Už teď začínala litovat, že si přece jen nenašla někoho jiného. Kohokoliv.

„Musím říct, že jsi mě docela překvapila, Es. Nikdy bych nečekal, že zrovna ty tady budeš uskakovat před auty. Nikdy jsi mi nepřišla jako ten správný… typ.“

            „Učila jsem se o Zemi ještě předtím, než jsi odešel.“

            Viktorův shovívavý úsměv se ještě víc rozšířil. „Ale ne… Já jsem to myslel tak, že tě nikdy nevyberou.“

            Studentka odolala silnému pokušení ho udeřit do tváře. Potáhla z cigarety a spokojila se s tím, že vydechla všechen kouř do Viktorova obličeje. „Přihlásila jsem se. A div se, zlato, stojím tady.“

            Viktor pokračoval v monologu, který mu přerušila. „A potom ta zpráva… jako bych ji viděl před sebou. Žádná prosba, žádné vysvětlení, žádné sliby. Jenom rozkaz: Buď v devět večer v podchodu u nádraží. Věděla jsi vůbec, že v tomhle městě je třináct nádraží?“

            „Vzhledem k tomu,“ zamračila se Studentka, „že jsi dorazil na to správné, je to celkem jedno.“

             „Tolik se mračíš, Es. Tak pěkné tvářičce to nesluší.“

            „Ještě jednou mi řekneš Es, Viktore, a přísahám bohům, že tě kopnu tam, kam slunce nesvítí.“

            Viktor se zasmál, jako by právě řekla nějaký podařený vtip. Kapuce mu přitom spadla z hlavy. „Temperamentní jako vždy, zdá se. Ale nezavolala jsi mě kvůli tomu, abychom si vyměňovali zdvořilosti. Nebo v to aspoň doufám, protože na dnešek jsem měl naplánovaný jiný program, jakkoli je tvá společnost zábavná. Takže: budeme tady krafat, dokud se na nás neusadí prach, nebo je tu něco, co mi toužíš říct?“

            Studentka si znovu usilovně přála, aby to nebyl Viktor, koho si zavolala na pomoc. Ale bohové měli nejspíš zkažený smysl pro humor, nebo to byli alespoň pořádní cynikové. Jediný žijící muž, který se dokázal úspěšně začlenit do lidské společnosti, byl shodou okolností muž, jehož životním posláním se jí zdálo být znepříjemňování jejího života. Tohle zkrátka nebylo fér.

            Ale kdy bylo naposledy v jejím životě něco fér?

            Zhluboka se nadechla. Šest a půl miliardy lidí na Zemi a ona se musela přiznat právě Viktorovi. Ale nic jiného jí nezbývalo. Aby si dodala odvahy, potáhla ještě naposledy z cigarety a zahodila ji. Samozřejmě, že ji nezašlápla, už jen z principu.

            „Jak jsi říkal, že mě by nikdy nevybrali, tak… tak jsi měl úplnou pravdu. Oni mě vážně nevybrali. Jsem tu načerno. Nemám tu být a nemám kam jít. A… potřebuju, abys mi pomohl.“

            Z nějakého důvodu, který Studentce dokonale unikal, to Viktorovi přišlo strašně zábavné. A tak se jen mračila a cítila, jak jí hoří tváře, zatímco on se vesele chechtal. A chechtal se až nevhodně dlouho. Když skončil, zadíval se na ni a tvářil se přitom nezvykle vážně.

            „A proč si jako ksakru myslíš, že bych to pro tebe měl dělat? Tvůj přestupek, tvůj problém. Ty za něj zodpovídáš. Pomoz si sama.“ S těmi slovy se od ní odvrátil a vyšel do ulice. Než přestoupil silnici, rozhlédl se, i když všude byl klid jako v hrobě. Možná se i díval, jestli vyrazila za ním.

            A přesně to Studentka udělala. Rozběhla se za Viktorem jako štěně za svým pánem, a byla si toho velmi dobře vědoma. Vletěla bezhlavě do vozovky a na druhém chodníku ho chytila za rameno. „Počkej, Viktore!“

            Vyčkávavě se na ni díval, co z ní vyleze. Ó bohové, prosila v duchu. Kéž by tak teď na jeho místě stál někdo jiný. Mareon. Andrea, ta potvora, která už si vybrala pozemské jméno dřív, než vůbec vkročila na Zemi. Dokonce i Tichá Hvězda, ta by se jí alespoň nevysmívala. Ale byl tam pořád Viktor, a tentokrát to byl on, kdo se z nich dvou mračil. Věděla, co chce slyšet, a vyslovit to se jí příčilo víc než kost v krku. Ale zdálo se, že neměla vůbec na vybranou.

            Pustila jeho rameno a pokorně sklonila hlavu. „Prosím. Prosím tě, Viktore. Pomoz mi tady přežít.“

            Studentka netušila, jak dlouho oba mlčeli. Poprvé v životě se ale nemodlila, aby Viktor odešel, nýbrž přesně naopak: aby tentokrát zůstal. Netušila, co se mu honí v hlavě, dokud se neozval:

            „Tak v tom případě je to jasné, ne?“

            Zvedla k němu oči. „Co je jasné?“

            „Potřebuješ střechu nad hlavou, zhruba pravidelný přísun jídla a něco, čím se tady zaměstnáš, aby ses neukousala nudou. Většinu z toho už jsem zařídil u jedné staré známé. Ale musím se přiznat, že nemám tušení, pročpak jsi sem tak moc chtěla přijet, takže jsem ti nepřipravil žádný program.“

            Studentka se na Viktora ohromeně dívala a přemýšlela, jestli se náhodou nepřeslechla. Bylo to docela dobře možné, ale z toho, jak se na ni šklebil, získala dojem, že slyšela dobře. „Ale… ale jak-“

            „Říkej tomu intuice.“ Zjevně náramně spokojený sám se sebou si založil ruce na prsou. Usmíval se samolibě jako kocour, který si právě označkoval největší teritorium ve svém životě. „Takže zlato, pověz mi to, přímo hořím nedočkavostí. Proč jsi sem chtěla přijet tak moc, že riskuješ problémy se zákonem?“

            Na to se sama sebe ptala během posledních dnů už tolikrát, že brzy přestala počítat. Přemýšlela nad tím, když podávala svou žádací listinu. Když ji zamítli, a ona se rozhodla, že taková drobnost ji přece nemůže odradit. Když procházela chodbou k portálu a snažila se tvářit co nejméně nápadně, aby po ní náhodou někdo nechtěl ukázat cestovní licenci. Když musela svou první noc na Zemi přespat na lavičce v parku, protože zkrátka netušila, kam má jít.

A nikdy na svou odpověď nepřišla. Mohlo to být zkrátka proto, že vždycky věděla, že ji nikdy nevyberou, a už z toho důvodu sem toužila víc než všichni ostatní dohromady. Nebo také proto, že ji lidé jednoduše fascinovali vším, co dokázali. Svět bez magie, který vydržel déle než jakýkoli jiný? Nemyslitelné se pod jejich rukama stávalo skutečností; tam, kde si Studentčin národ vypomáhal kouzly, si lidé na Zemi museli vymyslet složitý systém pák, přelévání energií a bůhvíčeho dalšího, aby dosáhli stejného výsledku přibližně o tisíc let později. Snad na tom mělo svůj podíl i lidské myšlení, které se zdálo docela nepochopitelné a nelogické naprostou většinu času, a pak najednou absurdně geniální. Proč dělali tohle takhle. A proč dělali támhleto jinak.

Nebo jednoduše proto, že chtěla umět řídit auto. A taky to mohlo být všechno dohromady.

Ale nic z toho se jí nezdálo jako ten skutečný důvod, a tak se na Viktora podívala a jen pokrčila rameny. Pak si zapálila další cigaretu.

Viktor teatrálně rozhodil ruce. „Bohové! Holka, ty jsi postrach. Kouříš jak fabrika a vůbec netušíš, proč vlastně co děláš. Tohle musíš změnit.“

Studentka se na něj zamračila a vzdorovitě si naplnila plíce dalším lokem kouře, jako by mu chtěla naznačit, co si o jeho poučování myslí. Viktor se na ni taky zamračil. Chvíli tak stáli na chodníku pod lampou, a pak se ručička zdobených nádražních hodin tiše posunula a oznámila desátou hodinu. Viktor byl první, kdo prolomil ticho.

„Večerka, zlato. Doprovodím tě do tvého nového domova. A buď, snažně prosím, od té dobroty, a netahej tam tu cigaretu.“ Viktor se nepřestával samolibě usmívat, zatímco se pomalu loudal pryč.

Studentka naposledy potáhla z cigarety a pak ji hodila na špinavou dlažbu pod sebe. Špaček pomalu uhasínal a utápěl zemi zpátky do tmy. Dlouho se na něj dívala, a pak ho zašlápla.

Eve Ning - Mirek

Tak tohle je menší challenge. Já zadal Báře povídku a ona mi zadavala taky jedno téma: "Pokaždý když kouknu na hodiny, je 22:23".
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku, ale spokojenej s tím nejsem. Jako druhej pokus jsem udělal úvahu/fejeton a ten je podle mě lepší. Ale tak když už tu povídku mám, tak jí teda tady máte.



"Hey Eve, so, tomorrow?"
Message sent (22:23)

"Looking forward to it! We're gonna have a great time!"
Message received (22:23)

Yeah, perhaps she's a little overenthuziastic. So what. A great person to be spending time with anyway. Or, maybe, because of that.

So, the next day we went to a park. It was great, though it didn't match her description at all. There is a little brook in the park so we sat on a stone right next to it. And then, we talked. For hours. It eventually got dark. Good thing neither of us had to get home on time or do anythig till tomorrow. So instead of breaking it off just yet, we decided to go for a dinner. There's a nice place nearby.

We got to the restaurant, walked down the stairs into the cozy basement where it's located. I loved how the staircase was decorated by candles. We found a nice table just for two by the stone wall. And then, we went on talking. About life, about us, about all the things we didn't have time to do nor even care about recently. By the time we finished, we were already getting sleepy. I checked time. 22:23. Holy cow, it's late. I asked for the bill.

xxx

The next night, she wrote me a message.

"Yesterday was great. We should do it again sometime. I want to know more about you. I want it a lot."
Message received (22:23)


What the heck is up with that time?
Because it's always friggin' awesome.
Shit goes down by that time.

22:23 - Mirek

Tak tohle je menší challenge. Já zadal Báře povídku a ona mi zadavala taky jedno téma: "Pokaždý když kouknu na hodiny, je 22:23".
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku (Eve Ning), ale stálo to za nic. Tak jsem se rozhodl udělat prostě úvahu/fejeton a ten konkrétní čas 22:23 udělat prostě jenom jako jméno. Jinak to ale o našem osobním vztahu s časem vypovídá - a to byl podle mýho výkladu smysl zadání.

Time's not a runner. He walks real slow. But still, he makes it faster than the runners, since he knows all the shortcuts. If you  follow him closely, you barely get used to his pace and you're already there. You've arrived to your (final) destination. Perhaps, he's a suicide perpetrator, and a victim of the same felony. Well, he definitely is. The time will run out once. And then, it will end itself.

But how long will he wander, before that?
What will he do in the meantime?

Strangely, that depends on who's watching him and following him. When he realizes someone's presence and once he starts feeling it, he adapts.
He might become nervous and put on fast pace.
He might fall in love and slowly stroll with his head in the clouds.
And of course, he might become thoroughly uninspired and just walk around bored.

He's the most peculiar person I've ever met.

Wer is böse? - Pajzleek

Lange, lange Zeit vorbei war in einem kleinen Dorf eine Gruppe der Tiere. Fast alle lebten im Friede, aber das Schwein war anders als die andere Tieren. So wie die alle Tieren schön waren, das Schwein war schlimm. Es hieß Hedwiga und hatte niemanden gern und arbeitete mit den anderen Tieren auf dem Feld nicht. Trotzdem Hedwiga diese schlechten Sachen machte, die andere Tieren hatten sie ziemlich gern, weil sie sehr geduldig waren. Das Schwein wusste es und das machte es mehr verärgert. Es suchte einen Weg die schönen Tiere zu verärgern.

Kurz Zeit danach, der Winter kam. Die Tiere waren sehr überrascht. Sie wussten nicht, dass das Essen nicht in dem Winter zu Verfügung ist. Deshalb brauchten sie alle Essen, das sie im Zimmer fanden. Sie hatten alle dieses Essen in der Mitte des Zimmers gebracht. Das Schwein sah es und bekam eine böse Idee. Als andere Tiere draußen gespieltet hatten, aß Hedviga alles selbst. Dann ging sie schlafen, weil sie von dem Essen müde war. Wenn die Tiere zurück gegangen waren, fanden sie heraus dass das dicke Schwein alles zum Essen, das sie für den Winter vorbereitet hatten, gegessen hatte. Die Tiere wurden manisch. Sie brachten das Schwein und gingen zum Fluss. Dort warfen sie das schlafende Schwein, und dann gingen sie zurück nach Hause.

Dort saßen sie in dem Zimmer und dachten nach, was sie machen sollen. Sie hatten nichts mehr zum Essen und sie wollten nicht sterben. Plötzlich hatte der Hund einen Plan. Er lief schnell zum Fluss.

Morgen wachte das Schwein Hedwiga im Bett auf. Alle die Tiere standen bei dem Bett. Der Hund sagte: „Schlaf mehr! Du musst warm sein! Gute Nacht, Schwein.“ Hedwiga schlief wieder ein. Das war die letzte Sache, die Hedwiga tat. Die Tiere brachten sie um. Dann sie teilten sie und brachten diese Teile ins Zentrum des Zimmers. Abend machten sie Feuer und aßen das schlimme Schwein. Sie überlebten den Winter. Nächster Sommer waren sie klüger und fanden mehr Essen. Aber sie vergaßen auf das Schwein nie. Zwei Jahre später war dort eine andere Gruppe der Tiere, die sagte, dass Hedwiga eine gute Person war. Sie suchte nach dem, der sie umbrachte. Wenn sie niemanden gefunden hatten, sagten sie, dass die Katze es machte, weil die Katzen sind verräterisch und bringen andere Tiere gern um. Der Hund, der Hedwiga wirklich umgebracht hatte, sagte, dass er es merkt, dass die Katze es tat.

Die Tiere warfen die Katze in den Fluss und dann gingen sie zurück nach Hause. Aber jetzt hatten die Tiere nichts zu machen. Es gab Keinen Feind, welchen sie in den Fluss werfen könnten. Kein Arbeit, weil das Feld zu hart war, weil der Winter schon kam. Was denn damit? Sie gingen hinaus und spielten. Wie immer.

Frantůčkovo ranní sraní

A máme tu dalšího přispěvatele. Sám Frantůček. A ranní sraní, to je, prosím, literární žánr.

(Hleď) Držim kus bagety (Sleď)
Míchám s nim tvé špagety
Špagety v rajčatovém protlaku
rvu ho tam ve tlaku
Ochutím kapkou dresingu
závěr v tvém čoko pudingu
S bagetou tvrdou jako kládů
ochutnám tvou marmeládu
společně v opojení
sníme o mléku
o kojení

Básničky vol. 1 - Bára a Martina

Drazí!

Pokud nejste PORGáni, 
nejste tady vítáni!


Ne, dobře, samozřejmě, že jste, ale obávám se, že vás to ani trochu nepobaví, protože to nepochopíte. Pro vás ostatní ale chci jen říct, že básničky vznikaly 2011/2012, nejčastěji během zemáku, češtiny, fyziky, občas i latiny a dějáku. Básničkama jsme nikoho nechtěly nějak poškodit, urazit ani tak, prostě jsme psaly, co nás tak napadlo :) Občas se to nerýmuje, ale i to se stává. Vono je to vobčas dost voser, psát to tak, aby to vycházelo...
Poděkování patří inspirativnímu prostředí PORGu, pánům profesorům, že nás nechali psát a ještě Martině, se kterou jsme psaly společně tak, že jsme se vždycky po dvou verších střídaly. Je to docela sranda, doporučuju zkusit. Je to docela intelektuální zábava.


I.
Tatíček tu stojí,
všichni se ho bojí.
Jeho pleš mě prudí,
ze spánku mě budí.

Už jenom pět minut,
Buko je nakynut.
Hlavu jako Puck,
ano, je to tak!

Brýle jako Potter,
na zádech má kletr.
Na sobě tři trička,
červená svá líčka.

Uši jako slon,
hlavu jak balon.
Protivnej je moc,
nemá velkou moc.

II.
Už jen sedm minutek,
potom skončí můj smutek.
Já vyrazím si na oběd
a sním knedlíčků hned pět!

A tím končí básnička,
z oka padá slzička.

III.
Na češtině nuda je,
Pája mě irituje.
Už aby to skončilo,
Jane Huse, Postilo!

Času zbývá kratinko,
moje milá Martinko!
Pak čeká na nás Přibík,
je to vůl, anebo býk?

A co je světská lyrika?
Co hrdinská epika?
Mě to vážně nezajímá
a ani ta blbá fyzika!

Až však dnešek skončí,
týden se s námi loučí.
'cuz today's friday, friday
"Goodbye school" is what you may say.
                                                     PáPá

IV.
Modlím se ať už skončí,
utrpení mé nesmírné.
Jinak někdo z okna skočí,
kvůli té nudě vesmírné.

Ještě čtvrt hodiny Buka,
to budou skutečná muka! - snad neupadne mi ruka.
Probírat Česko je děs,
že vesmír lepší je, věz!

A Králický Sněžník,
Buko je ten viník,
že pod kopcem chlastat zůstali jsme
a graficky neobohatili se jsme.

Příští hodina ve středu je
a na ní dlouhý úkol je,
naň vši vyserou se,
Buko smát nebude se.

Tři sta, pět set, tisíc,
Buko nemá na víc.
Přetahujem každý den,
nepustěj nás nikdy ven.

V.
Je to žena či muž?
To nejde poznat už.
Nepříjemná taky je,
křičí jako fúrie.

Písemčičkou pohrozí,
toho leknou se mnozí.
Je to od ní pěkně nefér,
ráda se po nás povozí.

Ego volo ire
ad agros venire.
Ukoušu se nudou,
všichni pak na oběd pudou.

Quamquam je jméno blbý,
smích naší třídy zvuk nelibý.
Fakt moc nerada překládám,
otázky v latině pokládám.

Až se nám otroci vrátí,
Davus je pak holí zmlátí.
Snad neopomene Magdu
a až ji dodělá, tak du.

Stalin si trůní na stole,
co to má znamenat, tyvole?
Připadám si vážně jiná
a z brady mi stéká slina.

Magda na nás svrchu zírá,
v její hlavě zeje díra.
Tak to tady dopadá,
když fránina odpadá.

A až přijedou nám frantíci,
my zničíme si svou plíci,
do čajovny půjdem čabat,
ale teď na obět dlabat.

VI. - Přibík má narozeniny
Celý den mu opepříme,
že je starý, dobře víme.
Koupíme mu dort,
brzy bude morte.
Dáme do něj kyanid,
jak dlouho pak bude žít?

Rozhodne se snad,
že ukáže nám Watt?
To se dneska nedozvíme,
protože právě teď končíme.

VII.
V pátek u Martí kalba je,
každý se tam opije.
Přijdou taky sextáni,
nebudou tam vítáni.

Však v jedenáct přijde Monika,
zavládne v bytě panika.
Snad nechá nás na pokoji,
řekla bych, že se nás bojí.

Každý něco přinese;
ethanolu vůně nese se,
na balkóně popelníky po okraj plné,
naše řeči u stolu? Duchaplné.

Budeme sí povídat,
někteří budou se líbat.
Však ráno jim to bude líto,
odcházet budou inkognito.

Píčujeme o jazyk,
přitom hodně je rizik.
Velké vé či malé vé?
Tatíček je tu pro tebe.

Pomůže ti, poradí,
podpásovku zasadí.
Špatnou známku dá ti,
rozzlobí tvou máti.

Ta se na tě nasere,
tohleto mě nebere.

VIII.
Byla škola v přírodě,
EJ v nemocnici je, rodě.
Ona bude dvojčátka mít,
o své postavě dřívější snít.
S Péťou nebo s Uhlířem?
Ctnost je jejím pilířem.

Stalo se tam toho víc,
neřeknem vám z toho nic.
Pro sebe si necháme,
s kým v posteli vzdycháme.

S statečným vojákem,
zpěvačka snědá,
Thea se Škalákem,
zda-li mu nedá?

Vyhul s metalačkou,
Vojta Klausík s Kačkou?!
Chudák moje sestřička,
viděla ho bez trička.
On byl u nich po večerce,
radši by šel ale k Terce.

Kvartáni jsou rebelové,
někteří z nich debilové.
zatoulal se v noci,
osud měl v své moci.

Průser z toho velký vzešel,
humor, ten ho brzo přešel.
Tatíček se mohl zbláznit,
Honzík se musel ukáznit.

Katfiš s dětma družila se,
Bidláková vzmužila se,
na zpovědi byly obě,
trapas udělaly sobě.

Že mu to nandá zezadu
a že na těle má vadu.
Arnieho zdrbla dost,
zase je to kost.

Přibíkovo poprvé,
mnohým přišlo stylové.
Disko trysko bylo dobrý,
kroutili jsme se jak kobry.

Přibík to však posral,
do pyžam nás poslal.
Nejeden by mu rád vrazil,
že tak přísný režim razil.

Tu noc jsme se neopily,
v tomhle jsme však samy byly.
Rumík s kolou hnusnej je,
v žilách nám však koluje.

Bez cigár a bez kafíčka,
neotevřu svoje víčka.
A to nemluvim o těch dveřích,
ty nezavřít, to byl hřích.

Náramky jak vězni,
přes ruku, jo! Přes ni!
Teď mám jeden výrok:
Znovu zase za rok!

IX.
Sladkých šestnáct Martinko,
do dvaceti kratinko!
Už jseš velká holka,
tancuje se polka.

Příští týden ve středu,
hostitelku předvedu.
Uděláme oslavu,
přivedem se do stavu,
převeliké únavy,
kafe budou chtít davy.

Však plavčo ráno nebude,
svalové hmoty ubude.
Neb Buko bude lyžovat,
chudák děti pičovat.

Na běžky si vyrazí,
pár studentů urazí,
protože se nechce jim,
tomu já dost rozumim.

Komu by se vstávat chtělo,
když tě budí jako dělo?
Bukáčova písnička,
ta otevře tvá víčka.
Facka na jeho tvář letí,
rozmetám ho jako smetí.

Narozeniny,
naší Martiny,
oslavujeme,
rum nepijeme.

Neboť my jsme elita,
to smutná realita,
když vidim svý spolužáky
a ty jejich velký ptáky.
Říkám si že proboha,
doufám, že to je noha!
BH a Staněk divnou fotku maj,
na tom Silvestru to musel bejt ráj.

Ale ne tak jako u nás,
on ten Bůh musel stát při nás.
Jenom já se ožrala,
celej guláš sežrala.

Anebo snad někdo jiný?
Ráno byli všichni líný,
"walk of shame" až domů
potkali jsme spoustu Romů.

Kdyby tam byl Tomíno,
vylil na ně by víno,
pak jim hubu rozbil,
důstojnosti pozbyl.

A už máme přestávku,
musim jí mít jak dávku.
Už aby ten chlap sklapnul,
dveře zavřel, světla zapnul.

X.
Nemáš nulu z češtiny?
Zbývají jen hodiny,
než ty jednu obdržíš,
snad to zatím vydržíš.

Když svůj úkol uděláš,
z wikipedie ho máš?
Posaďte se, někdo další?
Tolik blbců v třídě vaší...

Zakázat ty internety,
držte se mé etikety.
Já chci zdroj důvěryhodný,
já mám pleš a nejsem hodný!
Znáte rým na mojí pleš?
Krleš, krleš, krleš!

A kdopak má ještě plešku?
Vozí s sebou koloběžku.
Pepa to však není,
představa se mění.

Ptejte se! Už víte?
To jest Venclík, díte!
Jen počkejte, dokončím to,
zastav to Nikovo:,,Vím to!"

Ode mě se dovíte
že vím to, co nevíte.
Já původem z Marsu jsem,
jsem věděckým pokusem.
Kdo má vyšší čelo,
lidstvo vědět chtělo. - moje vyhrát mělo.

Novoporgán jsem původně,
líbilo se mi tam hodně.
Oni tam mě milovali!
Na nebe jen mě vzývali.

Tady respekt postrádám,
za chybu to pokládám.
Mám tak krásné prezentace,
slýchám jenom lamentace.
Že prý na osnovy seru,
prý moc rychle vpřed se deru. - za to vás všechny požeru!

Dál budem psát pak,
stačí vám to tak?

XI.
Zase stejná otázka:
,,Josef Škvorecký, kdo je?"
růžovým sadem procházka,
tohle téma moje!

Do Toronta emigroval,
tam se vážně hezky choval.
Stvořil ,,alter ego"
on měl moc rád lego.
Napsal hodně knížek,
doma měl pět spížek.

Viděli jsme Hráče,
v naší řadě spáče.
Docela to ušlo,
a dokonce už lo
komotiva přijela,
Martinin rým přejela.

M. na pohovoru byla,
a možná se jim líbila.
A příští rok odjede,
nový život povede!

Najde nový kamarády,
pojí hodně čokolády.
Vrátí se jak kulička,
ve sportu je šulička.

Mluvit bude dokonale,
až se vrátí zpátky ale,
bude pořád umět česky,
na učení má své desky.

Budem dlouhé dopisy si psát...
(fyzika, o hodinu později) a Martina šla už dávno spát.

Poslední půlhodina - Bára

         Tak moje první povídka psaná za účelem jí dát na blog. Původně to měla bejt jen taková storka o tom, jaká je na fyzice nuda, ale nějak se to zvrtlo. Ostatně jako vždycky. Každá moje povídka se v to nakonec obrátí. M. to vystihnul docela přesně :) Tak to ale neberte, prosím, moc vážně. Teď vážně nemám moc náladu psát něco hrozně naivního, jako normálně.

         Jinak jsem dneska viděla moc zábavnej dokument o cestách. Fakt doporučuju.

Poslední půlhodina

Pozvolna otáčím hlavu doprava. Můj pohled se zastavuje na minutové ručičce nástěnných hodin. Pohni se! Nic. Ručička se ani nehne. Jako by chtěla, abych trpěla navždycky. Zastavil se snad čas? Možná, že se hodiny rozbily a proto ručička stojí. Vytáhnu mobil z kapsy a podívám se na číslice. 8.55. Položím jej na lavici a hypnotizuju ho. Ale čas neplyne. Konečně se poslední z číslic změní. 8.56. Zdá se mi, že muselo uběhnout minimálně půl hodiny a ne jedna jediná minuta! Jak jich přežiju dalších dvacet devět? Mohla bych se pokusit si nějak ukrátit čas. Otvírám penál, vytahuju tužku a kreslím na okraj sešitu řadu srdíček. Ale to mě brzo omrzí. Přesně za dvě minuty. I když se mi zdá, že to bylo alespoň dvacet.

Dostanu spásný nápad. Budu si zpívat! V hlavě mi zní Lana a já do sešitu píšu útržky textů. Jak má na sobě červený šaty. Jak se jí líbí způsob, kterým nosíš svetr "off your shoulder" a že tohle z nás dělá holky. Jelikož je Lana brzo vyčerpána, píšu texty Guns 'n' Roses, Kiss, Beatles. Slova pokrývají celý papír. To my vydrží celých sedm minut. Ale co teď? Propadám panice. Číst si nemůžu. Knížka se na mé lavici působí jako pěst na oko. Mohla bych ale třeba psát. Ale nevím co, navíc míhání tužky po papíře v tichu je přespříliš nápadné. A co daydreaming? Koukám se na záda toho, co sedí přede mnou a hlavou se mi honí myšlenky. Na to, co se bude dít za hodinu, pak co se bude dít za měsíc, za rok, za pět. Ale moje představivost je tak omezení, že nic nevidím. Nedokážu říct, co bude. Nevím. Asi je mi to jedno. Uvidím až, kam mě osud zavane. 

Proud mých myšlenek přerušuje On. Otáčím hlavu jeho směrem. Jeho pohled se setká s mým. Zeptá se mě na otázku. Jeho spolusedící rovněž přidá nějakou poznámku. Otáčím se nazpět a znovu upadám do jakéhosi transu. Zase slyším jeho hlas a musím bojovat sama se sebou. Tentokrát se neotočím. Přes jeho rty sklouzává jméno. Není však moje. Dotyčná se koketně otáčí a s úsměvem mu odpovídá na položený dotaz. Oba se na sebe krásně dívají. Zatínám do levé ruky nehty své pravačky. Hluboko. Vztek ve mně narůstá.

Aspoň, že do konce zbývá už jen deset minut. Přemýšlím, jak jim oběma ublížit. Hluboce je zranit. Aby jim to bylo strašně líto a žebrali o odpuštění. Aby cítili, že mě potřebujou. Dřív to tak bývalo, alespoň s Ním. Dřív. Věci se tak mění. Proč? Zrovna když se všechno odvíjí téměř dokonale. 

 Ani tentokrát mi však není dopřáno klidu na dokončení svých myšlenek. Ozve se decentní zaklepání a do místnosti vejde dívka. Má dlouhé plavé vlasy pevně stažené do vysokého culíku. Na sobě má nevkusnou, květovanou halenku v růžovo-zelené barvě doplněnou bílýma džínama. Dnes nemá vysoké podpatky, jako obvykle, ale namísto toho si obula bílé balerínky. Koketně pohodí hlavou, usměje se a pozdraví. Zavře za sebou dveře a už míří ke svému místu. Usměje se na Něj. Dá Mu letmo pusu na tvář. Sedim a snažim se uklidnit sama sebe. Proč mi to jen nejde? Radši znovu kontroluju čas. 9.17. 

Abych přestala přemýšlet nad věcma, nad kterejma bych neměla, zkoušela jsem poslouchat monolog vedený vysokým mužem u tabule. Ale informace jako by byly odráženy nějakým neviditelným štítem, který chrání můj mozek. Neměly šanci se dostat do mě. Vzdávám to. Nedokážu ovládat svůj vztek ani svůj smutek. Cupuju kus papíru na menší a menší kousky. Je jich teď obrovská hromada. To mi muselo zabrat aspoň deset minut! Ani náhodou. Tři. Už dál nemůžu! Ten pocit ve mně narůstá, a najednou mě přestane mé vlastní tělo poslouchat. Udeřím silně do desky stolu. Stůl se převrací. Papírky se vznesou do vzduchu a pak pomalu padají k zemi, jako nějaké sněhové vločky. Ti v místnosti, kteří nespí, se na mě rázem otáčí. Muž před námi má v obličeji tázavý výraz. Něco mi říká, ale vzteky se mi zatmívá před očima a nic neslyším.

Přistoupím k první dívce, k té, která se s Ním odvážila flirtovat. Popadnu jí za ramena a donutim jí vstát. Neví proč, ale z neznámého důvodu mě poslouchá. Rychle jí strkám až k otevřenému oknu. Naposledy se na ní opovržlivě podívám a prudce do ní vrazím. Přepadá přes okenní parapet. Lidi na mě nevěřícně zírají, neschopni slova. Za chvíli se ozve žuchnutí. Už dopadla. Dřív, než kdokoliv dokáže něco udělat, přistupuji k druhé dívce. Podívám se Mu přitom do očí. Zračí se v nich překvapení smíšené se strachem. Beru jí rovněž za ramena a zase přistupuji k oknu. Něco mi říká. Vypadá strašně vyděšeně, až mě to pobaví. Slyším za sebou výkřiky, ale nevím, co znamenají. Strkám do ní silou, kterou nevím, kde beru. Vypadává z okna po hlavě. Počkám si, až uslyším zvuk nárazu na beton. Pak se rozhlédnu po místnosti. Všichni zírají. Kouknu se na Něj. Přistoupím k Němu blíž. Láskyplně se na Něj zadívám. Naposledy. K překvapení všech přítomných se rozbíhám a vyskakuju z okna. 

Letím, vzduch mi cuchá vlasy. Cítím se volná, jako ještě nikdy. Zbavená všech problémů. Chce se mi brečet a smát zároveň. Nakonec si vybírám smích. Směju se nahlas. Řvu. Dopadám na zem s vědomím, že jsem to vyhrála. Dokázala jsem to. Nedostanou Ho. Ne, nikdy! UŽ NIKDY!!!