Studentský život - Hanka

Pár lidem jsem tuhle povídku slíbila poslat, ale už jsem tak nějak zapomněla, komu chci se podělit se všemi. Tak to dávám sem, ať si počtete všichni. Achievement unlocked: remember your account password and then post something here.

Fuck yeah.

Užijte si to, děcka.

Studentka naposledy potáhla z cigarety a pak ji hodila na špinavou dlažbu pod sebe. Zatímco špaček pomalu uhasínal a utápěl zemi zpátky do tmy, vyklonila se z podchodu a zkontrolovala čas na zdobených nádražních hodinách. Bylo osmnáct minut a třicet čtyři sekund po deváté.

            Takže on přijde pozdě. Jak jinak. Ale odkdy jezdily vlaky načas?

            A odkdy zrovna ona věděla, kdy jezdí vlaky?

            Rozmrzele si prohrábla rozježené vlasy a zamračila se. Ostatně jako pokaždé, když si uvědomila, jak moc jsou krátké. Až příliš krátké. Znervózňovalo ji to. Dobrá, zrovna taková věc byla jen malá drobnost v porovnání s jinými změnami, na které si musela začít zvykat, ale i tak to bylo další narušení jejích zvyklostí, a už těch bylo až dost. Vzpomněla si, jak se zbavila své hřívy před dvěma dny v nějakém londýnském kadeřnictví, a jak se málem poprala s holičem, když na ni vytáhl nůžky. Nikdy předtím se stříhat nenechala. Říkali, že to tak je lepší. Že takhle tady její druh lépe zapadne. Ale i tak měla Studentka pocit, jako by všichni věděli, že sem nepatří.

            Studovala zdejší zvyklosti tak dlouho, kam až její paměť sahala, a přesto je vůbec nedokázala pochopit. A bohové věděli, že se snažila. A když tady konečně byla, i přes důkladnou přípravu narazila každý den na tucet nových věcí, které ji překvapily a zarazily. Všechno ji tu vyvádělo z míry. Hluk, kouř, ruch a auta. Auta. Samozřejmě věděla, že tady takové věci mají. Když ji školili, říkali jí, že auta mají uvnitř zapřažené stovky koní, které je pohánějí kupředu. Ale podle kraválu, který auta dělala, by si Studentka spíš myslela, že tam mají schované rozzuřené tygry. Nehledě na to, jak se jim je podařilo všechny nacpat do tak malého prostoru.

Dvacet jedna minut a tři sekundy po deváté. Zpoždění rostlo.

„Do háje, Viktore. Jestli nepřijdeš, tak…“

Odmlčela se. Došlo jí, že neví, jak větu dokončit. Nebyla si jistá, co by vlastně udělala, kdyby nepřišel. Nejspíš by se otočila, odešla a domluvila schůzku na jiný den, s někým spolehlivějším. To by bylo samozřejmě v tom ideálním případě. Tedy kdyby tady znala někoho jiného než Viktora. Ale takové štěstí neměla. Takhle jí nezbývalo nic jiného než stát v průchodu, kouřit a čekat, až se milostivě uvolí přijít. Samozřejmě, mohl se mu zpozdit vlak. To prý na Zemi dělali koneckonců všichni. Každý se zpožďoval.

Ale taky se na ni mohl vykašlat, a ona by s tím mohla udělat jenom velké nic.

            Studentka vytáhla z kapsy napůl prázdnou krabičku cigaret a jednu si vložila mezi rty. Cvakla zapalovačem a uvědomila si, že se jí třesou prsty. Nadechla se a vypustila obláček dýmu. Alespoň tabák měli stejný, přinejmenším do takové míry, jak jen to šlo. Tady ho ale motali do papírků a podle všeho dávali i dětem. Tichá Hvězda by nikdy nedovolila, aby se tabák dostal do dětských rukou, ale na Zemi to byla podle všeho zvyklost. Jiný kraj, jiný mrav, jak se říkalo, ale Země a její země už se podle všeho víc lišit nemohly.

            A pořád jí dělalo starosti, že cestuje tak nalehko. Chyběly jí vlasy i zbroj, a nejvíc ze všeho její luk, který s sebou nosila doma úplně všude. Jako by ji zbavili jedné končetiny. Zdejší lidé chodili úplně neozbrojení. Bylo to tak zvláštní. Když potom někdo k nějaké zbrani přišel, nebylo žádným překvapením, že nad nimi zvítězil. Jak se mu mohli ubránit, když měli holé ruce? A pak se strašně divili, když skončili s rozbitou hlavou na chodníku. To přinejlepším.

            Postava v bílé kapuci se před ní vynořila tak náhle, že sebou Studentka trhla. Instinktivně zajela rukou k opasku, ale potom si vzpomněla, že nůž zahodila ještě dřív, než sem přišla.

            „Kreténe,“ zavrčela místo pozdravu. „Jdeš pozdě. Řekla jsem v devět.“

            „Ale, takhle se vítají staří přátelé?“ Viktor se usmál a bílé zuby se mu pod bílou kapucí zaleskly. „A špačky zašlapujeme, zlato. Nechceš tady přece způsobit požár, viď?“ Pro demonstraci dupl na stále žhnoucí oharek a tím ho udusil.

            Studentka jej tiše pozorovala. Už teď začínala litovat, že si přece jen nenašla někoho jiného. Kohokoliv.

„Musím říct, že jsi mě docela překvapila, Es. Nikdy bych nečekal, že zrovna ty tady budeš uskakovat před auty. Nikdy jsi mi nepřišla jako ten správný… typ.“

            „Učila jsem se o Zemi ještě předtím, než jsi odešel.“

            Viktorův shovívavý úsměv se ještě víc rozšířil. „Ale ne… Já jsem to myslel tak, že tě nikdy nevyberou.“

            Studentka odolala silnému pokušení ho udeřit do tváře. Potáhla z cigarety a spokojila se s tím, že vydechla všechen kouř do Viktorova obličeje. „Přihlásila jsem se. A div se, zlato, stojím tady.“

            Viktor pokračoval v monologu, který mu přerušila. „A potom ta zpráva… jako bych ji viděl před sebou. Žádná prosba, žádné vysvětlení, žádné sliby. Jenom rozkaz: Buď v devět večer v podchodu u nádraží. Věděla jsi vůbec, že v tomhle městě je třináct nádraží?“

            „Vzhledem k tomu,“ zamračila se Studentka, „že jsi dorazil na to správné, je to celkem jedno.“

             „Tolik se mračíš, Es. Tak pěkné tvářičce to nesluší.“

            „Ještě jednou mi řekneš Es, Viktore, a přísahám bohům, že tě kopnu tam, kam slunce nesvítí.“

            Viktor se zasmál, jako by právě řekla nějaký podařený vtip. Kapuce mu přitom spadla z hlavy. „Temperamentní jako vždy, zdá se. Ale nezavolala jsi mě kvůli tomu, abychom si vyměňovali zdvořilosti. Nebo v to aspoň doufám, protože na dnešek jsem měl naplánovaný jiný program, jakkoli je tvá společnost zábavná. Takže: budeme tady krafat, dokud se na nás neusadí prach, nebo je tu něco, co mi toužíš říct?“

            Studentka si znovu usilovně přála, aby to nebyl Viktor, koho si zavolala na pomoc. Ale bohové měli nejspíš zkažený smysl pro humor, nebo to byli alespoň pořádní cynikové. Jediný žijící muž, který se dokázal úspěšně začlenit do lidské společnosti, byl shodou okolností muž, jehož životním posláním se jí zdálo být znepříjemňování jejího života. Tohle zkrátka nebylo fér.

            Ale kdy bylo naposledy v jejím životě něco fér?

            Zhluboka se nadechla. Šest a půl miliardy lidí na Zemi a ona se musela přiznat právě Viktorovi. Ale nic jiného jí nezbývalo. Aby si dodala odvahy, potáhla ještě naposledy z cigarety a zahodila ji. Samozřejmě, že ji nezašlápla, už jen z principu.

            „Jak jsi říkal, že mě by nikdy nevybrali, tak… tak jsi měl úplnou pravdu. Oni mě vážně nevybrali. Jsem tu načerno. Nemám tu být a nemám kam jít. A… potřebuju, abys mi pomohl.“

            Z nějakého důvodu, který Studentce dokonale unikal, to Viktorovi přišlo strašně zábavné. A tak se jen mračila a cítila, jak jí hoří tváře, zatímco on se vesele chechtal. A chechtal se až nevhodně dlouho. Když skončil, zadíval se na ni a tvářil se přitom nezvykle vážně.

            „A proč si jako ksakru myslíš, že bych to pro tebe měl dělat? Tvůj přestupek, tvůj problém. Ty za něj zodpovídáš. Pomoz si sama.“ S těmi slovy se od ní odvrátil a vyšel do ulice. Než přestoupil silnici, rozhlédl se, i když všude byl klid jako v hrobě. Možná se i díval, jestli vyrazila za ním.

            A přesně to Studentka udělala. Rozběhla se za Viktorem jako štěně za svým pánem, a byla si toho velmi dobře vědoma. Vletěla bezhlavě do vozovky a na druhém chodníku ho chytila za rameno. „Počkej, Viktore!“

            Vyčkávavě se na ni díval, co z ní vyleze. Ó bohové, prosila v duchu. Kéž by tak teď na jeho místě stál někdo jiný. Mareon. Andrea, ta potvora, která už si vybrala pozemské jméno dřív, než vůbec vkročila na Zemi. Dokonce i Tichá Hvězda, ta by se jí alespoň nevysmívala. Ale byl tam pořád Viktor, a tentokrát to byl on, kdo se z nich dvou mračil. Věděla, co chce slyšet, a vyslovit to se jí příčilo víc než kost v krku. Ale zdálo se, že neměla vůbec na vybranou.

            Pustila jeho rameno a pokorně sklonila hlavu. „Prosím. Prosím tě, Viktore. Pomoz mi tady přežít.“

            Studentka netušila, jak dlouho oba mlčeli. Poprvé v životě se ale nemodlila, aby Viktor odešel, nýbrž přesně naopak: aby tentokrát zůstal. Netušila, co se mu honí v hlavě, dokud se neozval:

            „Tak v tom případě je to jasné, ne?“

            Zvedla k němu oči. „Co je jasné?“

            „Potřebuješ střechu nad hlavou, zhruba pravidelný přísun jídla a něco, čím se tady zaměstnáš, aby ses neukousala nudou. Většinu z toho už jsem zařídil u jedné staré známé. Ale musím se přiznat, že nemám tušení, pročpak jsi sem tak moc chtěla přijet, takže jsem ti nepřipravil žádný program.“

            Studentka se na Viktora ohromeně dívala a přemýšlela, jestli se náhodou nepřeslechla. Bylo to docela dobře možné, ale z toho, jak se na ni šklebil, získala dojem, že slyšela dobře. „Ale… ale jak-“

            „Říkej tomu intuice.“ Zjevně náramně spokojený sám se sebou si založil ruce na prsou. Usmíval se samolibě jako kocour, který si právě označkoval největší teritorium ve svém životě. „Takže zlato, pověz mi to, přímo hořím nedočkavostí. Proč jsi sem chtěla přijet tak moc, že riskuješ problémy se zákonem?“

            Na to se sama sebe ptala během posledních dnů už tolikrát, že brzy přestala počítat. Přemýšlela nad tím, když podávala svou žádací listinu. Když ji zamítli, a ona se rozhodla, že taková drobnost ji přece nemůže odradit. Když procházela chodbou k portálu a snažila se tvářit co nejméně nápadně, aby po ní náhodou někdo nechtěl ukázat cestovní licenci. Když musela svou první noc na Zemi přespat na lavičce v parku, protože zkrátka netušila, kam má jít.

A nikdy na svou odpověď nepřišla. Mohlo to být zkrátka proto, že vždycky věděla, že ji nikdy nevyberou, a už z toho důvodu sem toužila víc než všichni ostatní dohromady. Nebo také proto, že ji lidé jednoduše fascinovali vším, co dokázali. Svět bez magie, který vydržel déle než jakýkoli jiný? Nemyslitelné se pod jejich rukama stávalo skutečností; tam, kde si Studentčin národ vypomáhal kouzly, si lidé na Zemi museli vymyslet složitý systém pák, přelévání energií a bůhvíčeho dalšího, aby dosáhli stejného výsledku přibližně o tisíc let později. Snad na tom mělo svůj podíl i lidské myšlení, které se zdálo docela nepochopitelné a nelogické naprostou většinu času, a pak najednou absurdně geniální. Proč dělali tohle takhle. A proč dělali támhleto jinak.

Nebo jednoduše proto, že chtěla umět řídit auto. A taky to mohlo být všechno dohromady.

Ale nic z toho se jí nezdálo jako ten skutečný důvod, a tak se na Viktora podívala a jen pokrčila rameny. Pak si zapálila další cigaretu.

Viktor teatrálně rozhodil ruce. „Bohové! Holka, ty jsi postrach. Kouříš jak fabrika a vůbec netušíš, proč vlastně co děláš. Tohle musíš změnit.“

Studentka se na něj zamračila a vzdorovitě si naplnila plíce dalším lokem kouře, jako by mu chtěla naznačit, co si o jeho poučování myslí. Viktor se na ni taky zamračil. Chvíli tak stáli na chodníku pod lampou, a pak se ručička zdobených nádražních hodin tiše posunula a oznámila desátou hodinu. Viktor byl první, kdo prolomil ticho.

„Večerka, zlato. Doprovodím tě do tvého nového domova. A buď, snažně prosím, od té dobroty, a netahej tam tu cigaretu.“ Viktor se nepřestával samolibě usmívat, zatímco se pomalu loudal pryč.

Studentka naposledy potáhla z cigarety a pak ji hodila na špinavou dlažbu pod sebe. Špaček pomalu uhasínal a utápěl zemi zpátky do tmy. Dlouho se na něj dívala, a pak ho zašlápla.