Flákárna - Mirek

Založeno na pravdivým příběhu dnešního večera. Postava, na kterou "já" mluví, je ale naprosto fiktivní. Jinak je to všechno do detailu přesný, až na to, že zejtra nejdem do disneylandu, ale universal studia. Universal ale holt nezní tak šmrncovně, jako disneyland. Teda, ten větrák jsem si taky vymyslel, a ten veterán se zas tak strašně nemračil....

 Rodinná večeře s šou, sněz vše, co můžeš. Po dvaceti minutách ti odnesou talíř, jakože hotovo. Jdeš si pro novej, klasika, bufet, ale žádnej tam není. Ani jídlo tam není. Time’s up, teď bude šou. Nažrat ses měla před tím.
A ani ten stůl nemáš pro sebe – tím myslím, pro naší rodinu. Sdílíme ho s nějakým týpkem, co dělá marketing pro firmu na toaleťáky a s jeho tátou; veteránem z války, kterej s každým beatem hudby hrcne.
Ta hudba je episodka sama o sobě. Ještě před chvilkou hrál playlist, kterej se snad nemohl jmenovat jinak než „To nejhorší z třetí čtvrtiny minulýho století,“ ale teď to přepnuli na Greatest Hits Chrise Browna. Upřímně, já Rihannu zrovna nemusím.

Teď přichází ta slibovaná podívaná. Je to chlápek středního věku v onošeným saku, s velkou bradavicí na tváři. Jeho mastný vlasy se lesknou ve světle lustrů z plastovýho křišťálu. To světlo s neomylnou pravidelností prořezává vrtulovej větrák.

Ten slizkej pseudobavič si žádá o potlesk, a to ještě ani nezačal. Pán od toaleťáků zatleská, tak aby se neřeklo. Ostatní se tváří… nepobaveně. Výraz v obličeji táty veterána je ještě horší než je u lidí, co si prošli válku, průměrný. A to je sakra mizernej průměr. Zato jedna ženská u vedlejšího stolu se div nerozplývá nadšením. Široce se usmívá a je jí vidět až na mandle, jak má zuby vypadaný.

A ty tu sedíš a ještě asi tak dvě hodiny sedět budeš muset. Pak zmizíš na svůj pokoj a zdřímneš si, abys mohla bejt zejtra v disneylandu dřív, než se tam nacpou statisícový davy.

Ale tak hlavně že si to užíváš.
Díky tomu mi to stojí za to, vláčet se za tebou a trpět tuhle… tuhle…
dovolenou.