Stejně jako Pepovi, i mně bylo líto, že tu nic není. Jenže teď jak zařizuju odjezd a Vánoce a kdoví-co-ještě-všechno-dalšího, vážně nemám čas. Tak sem aspoň hodim fejeton, kterej nám zadal náš nejdražší pan profesor. Kritika vítána, avšak mějte na paměti, že jsem to psala asi v jednu ráno po dloouhym referátu na proteiny. Kdyby někdo chtěl, tak ho sem můžu dát taky... :P
-B.
Sekundáni a ti druzí
Mladší ročníky jsou zábavné. Občas. Avšak poslední
dobou jako by si dávaly speciálně záležet, aby pobavily chudinku sextu, když z
ní zbylo jen pár statečných. Někteří mladší chlapci píší starším dívkám o tom,
jak se oni mají a ptají se jich, jak se mají zase ony. A ony většinou chtějí,
aby jim oni nepsali, ale nevědí, jak to jemně naznačit, takže skončí u toho, že
jim velmi podrobně popisují symptomy svých onemocnění, případně jim přestanou
odepisovat. Ale ani dívky z nižšího gymnázia nezůstávají pozadu. Problémem ale
zůstává, že se všechny zakoukaly do stejného hocha, jehož srdce ještě ke všemu
vlastní jiná. To jim ale očividně nebrání v psaní srdceryvných vzkazů o svých
citech. A samozřejmě pak tu jsou vždy zábavní mladší sourozenci. „Malej Jirka“
a „Malá Verča“ působí v Praze jako chabé náhrady svých starších bratrů a
sester. No, hlavně že se nějak zabavíme, protože jinak bychom se museli
stresovat myšlenkami na naši blížící se primu, maturitní ples, maturity,
vysokou školu, budoucnost, smrt… No dobře, teď možná lehce přeháním. Ale ve
škole se vůbec nic neděje a trocha „anakiše“ ještě nikdy nikoho nezabila. No,
stejně za několik málo dní skončí svět. Jenže to se dřív unudím k smrti, než mě
zastihne apokalypsa. Do té doby nám snad začnou psát i primáni.
Kafování
Poslední dobou se u nás ve třídě rozmohlo „kafování“. Každé ráno se
v ošklivé bílé varné konvici vaří voda na kávu. Když na mě zbude voda,
popadnu svůj ošklivý hrnek, na kterém je natištěn ošklivý obraz od Moneta.
Nechápu, co si myslel ten člověk, který ho navrhoval. Přeci si nemohl říkat:
„Ten Monet tady, to bude krása, to budou všichni čumět! Hlavně ať mi nepasuje
na tom spoji. Jo, a doprostřed bych moh‘ napsat Monet, to bude hrozně super!
Lidi můžou pít a zároveň se vzdělávat!“, nebo snad ano? Ať už to bylo jakkoliv,
je dokonáno a na mém hrnku bude ten nepěkný obrázek do té doby, než ho někdo
rozbije. Co mu však vytknout nemohu, je jeho velikost. Není příliš obrovský ani
moc malý. Tak akorát. Kávu do něj vždy ledabyle nasypu a nebojím se ani pořádné
dávky cukru. Někteří spolužáci si kávu filtrují, ale já to považuju za ztrátu
času. Když jsem ve stavu, že bych kofein upotřebila, nejsem schopná nic okolo
vnímat, natož chuť toho, co piji. A samozřejmě ráda přidám do své „čarovné
směsi“ i mléko. Ale to jen pokud je. A pokud je, tak je za oknem. A pokud je za
oknem, musíme ho nechat roztát. To obvykle trvá neuvěřitelně dlouho, takže si
člověk mezitím dá „jedno“ jen tak, aby nemusel čekat. Podle některých je kofein
zdravý, podle jiných je zase velmi nezdravý. Je mi jedno, kdo si co říká,
hlavní je, že díky němu ve škole neumřu a aspoň deset minut po konzumaci je se
mnou legrace.
