What We Must Sacrifice - Mirek

Čerstvě přímo z klávesnice! Poznámky vítány.
Inspirováno mejma poznatkama z prvních dnů v USA.
Přesněji tim, že existujou 2 typy ghett: ty pro bohatý a ty pro chudý.

"Here, have some more of this swiss chocolate. Just the best for my plumpkin."
I broke off a moderately small piece and with feigned gratitude I put it in my mouth.
"Go on. Take everything. I want you to."
"No, thanks, I'm stuffed."
"Oh, just take it. Do you know how much we paid for that? And remember, we're doing it all just because we love you."
I didn't ask for any of it, I thought. Yet, since I was an obedient boy, I suppressed my urge to vomit and ate the rest of it.

My smartphone started ringing. 
"Daddy, would you excuse me, please?"
"There's no need for that, plumpkin. Whatever they want from you is not nearly as important as an evening with family."
However, I was curious. All men desire knowledge, right? At least that's what the hairy old person in my textbook said.
I carefully looked at my phone underneath the table. It felt like I was undertaking a great risk doing so. The screen read:  Missed Call (1): Timmy

Timmy was my best friend. He was the only poor kid on my school. He got a scholarship, because he was smart. A lot of people used to make fun of him, but I liked him. He was nice. I wasn't allowed to visit him, though, because he lived in a neighborhood that wasn't as nice as the one my family lives in. That's why my dad got a cellphone for Timmy. Timmy's parents couldn't afford it and my dad wanted me to be able to keep in touch with my best friend. We used to call a lot. When dad got him this phone, he allowed him to have only one number saved: mine. But why would Timmy call me now? I was very curious.

"Plumpkin, what are you looking at? Rather take a look at this, a documentary about dolphins! It's lovely and very educating. I'm sure you love dolphins."
I hate dolphins. Fuck dolphins.

xxx

Next morning I got up and went to school. Like all the good kids do. 7:53 and I was at my locker. Perfect, just like always. Except Timmy wasn't there. He's always there at 7:53.
He didn't show up in school at all that day.
Only his parents came in the afternoon. They were crying.
I never saw Timmy again.

Tell me, how important are family evenings?

Joy & Despair - Mirek

Tak jsem se rozhodl něco sem po dlouhý době hodit, ať to tady nevypadá tak prázdně. 


Tahle short story se dost špatně popisuje. Asi si to budete muset interpretovat po svým. Jenom jeden tip: porovnejte si postavy a prostředí, ze kterýho pocházej. Možná jsem se měl o týhle části víc rozepsat. Takhle se původní pointa ztrácí ještě víc, než bylo zamýšleno. Ale jinak myslím, že to je ok. Pojmenovat charaktery podle pocitů, který jsou pro ně charakteristický, mi přišlo jako dobrej nápad. Nakonec to zní trochu zvláštně, ale to nemusí nutně bejt špatná věc.

A story about how difficult it is for one to love, and for another to hate. A story about how who we are can barely be changed. And that includes by us, ourselves.


Joy was standing in the middle of the crossroad. Cars were passing her by with honks. She was spreading her arms and turning around. Her tight skirt was cutting into her legs. She sniffed and attracted some rather inappropriate attention to her sore nose. Though, again, for someone standing in the middle of a crossroad, not so much attention. People didn't seem to really care about her. Every other driver nearly drove her over, but not really - she seemed more lucky than actually avoiding.
She was scum to them. Most of them were just passing this neighbourhood. Strangely, all the cars were limousines carrying self-confidently looking men in 3-piece suits.

A rather strange setting, however, it's not the only strange thing about this story.

Suddenly, one of the cars, as the driver saw Joy, steered to the side. He absolutely calmly, with a cold suverenity drove right into the traffic lights pole. Sparks came out of the traffic lights, smoke came out of the car and he, seemingly not shaken even a little bit, got out of the car, put on his sunglasses (though it was already dark) and proceeded to make his way to Joy.

He approached her silently, with absolute certainty and only when he was a meter or two far from her, he suddenly jumped. He jumped and grabbed her and together they fell on the sidewalk. He gave his suit a few slaps to get the dust out and helped her on her feet.
"What's your name?" he said.
"It's Joy, sweetheart. And what about yours, care to share?" she answered. She was being very proffesional - at least considering her line of work - and also very proud.
"Joy, now, is it? What a convenient name for, ehm, a lady of the night." He said that, with despise and interest mixed in his voice. But then he realized he really wouldn't want to upset this "fine lady" and so he added "Name's Despair." He said it with an obviously well practiced smile, that was, just as obviously, supposed to be charming..
But she, she didn't really care about no prince Charming! She's too proud - and reasonably proud - of her job to know better than to treat customers by any other measure, than the cash they give.
"Oh, the name doesn't give promises that I can't fulfill, handsome. I can make every inch of your handsome body swivel in ecstasy just with a flick of my wrist. Or, darling, I can treat you even more fine that you can imagine, now, did I hear the whisper of banknotes rubbed against each other?" she made sure she appended some exceptionally expressive body talk to her actual talk.

"Make me feel the best you can." He said and laid out an carefully folded array of 100 dollar notes in front of her.
She did a good job trying to keep her pokerface on, when she saw those pieces of paper, her one-way ticket out of the ghetto as she imagined them to be. You could say she entered a gold rush just then. Her eyes flashed and with a seductive giggle and a fashionable smile she reacted:"Ho, ho, sexy boy, this will take you as far as heaven is wide. And when you leave here - I guarantee you, hon - you won't call yourself Despair anymore. Now, follow me up to my little bed kingdom, haha!"

What happened thereafter can everyone with imagination at least as vivid as, say, a tree stump can imagine. The question is, therefore, not what happened, but how.

Despair was very shy and evasive at first. For Joy's taste he was tooling around too much. But then again, Joy's taste was nothing but a set of guidelines. And they both knew he's not tooling around to be gentle. He did so, because he didn't know what to do. It was very frustrating. He thought: I can't let all this money go to waste, no, I'll find a way to get what I want. Just as I always say; I always do!

xxx

Just as Despair was done, he rolled up in the corner of the bed and started crying. Joy tried to approach but... what does Joy know about dealing with... despair? Not a bit, that's what. She laid a hand on his shoulder to cheer him up, but he grabbed her and pushed her off the bed. . His sobbing turned into a rather violent mix of screams, cries and deep breathing.

Despair has been looking too long for a way to start feeling better. A sort of "emotional trampoline" he would refer to it, if he were to talk about it. However, he still didn't find any such trampoline. He really needed to bounce a little up, but he was still down. Down on his feeling, down on his luck. Joy was supposed to be his trampoline. But what he got? Oh, such humiliation for nothing! What have I done, he thinks to himself. "How could I?" - he is starting to really hate himself by now. "I have a family and a wife" he curses himself.

He wasn't calling himself Despair anymore, when he left. Joy was right about that. But I'm sure she had another name in mind than "Dead Man Walking".

See, Dead Man Walking's trampoline plan didn't really work out. His trampoline didn't bounce him up high. It broke the floorboard it was standing on and it fell down, down into the oblivion. He knew there was no chance of bringing him back to life; he also knew he wouldn't keep walking for too long.

Studentský život - Hanka

Pár lidem jsem tuhle povídku slíbila poslat, ale už jsem tak nějak zapomněla, komu chci se podělit se všemi. Tak to dávám sem, ať si počtete všichni. Achievement unlocked: remember your account password and then post something here.

Fuck yeah.

Užijte si to, děcka.

Studentka naposledy potáhla z cigarety a pak ji hodila na špinavou dlažbu pod sebe. Zatímco špaček pomalu uhasínal a utápěl zemi zpátky do tmy, vyklonila se z podchodu a zkontrolovala čas na zdobených nádražních hodinách. Bylo osmnáct minut a třicet čtyři sekund po deváté.

            Takže on přijde pozdě. Jak jinak. Ale odkdy jezdily vlaky načas?

            A odkdy zrovna ona věděla, kdy jezdí vlaky?

            Rozmrzele si prohrábla rozježené vlasy a zamračila se. Ostatně jako pokaždé, když si uvědomila, jak moc jsou krátké. Až příliš krátké. Znervózňovalo ji to. Dobrá, zrovna taková věc byla jen malá drobnost v porovnání s jinými změnami, na které si musela začít zvykat, ale i tak to bylo další narušení jejích zvyklostí, a už těch bylo až dost. Vzpomněla si, jak se zbavila své hřívy před dvěma dny v nějakém londýnském kadeřnictví, a jak se málem poprala s holičem, když na ni vytáhl nůžky. Nikdy předtím se stříhat nenechala. Říkali, že to tak je lepší. Že takhle tady její druh lépe zapadne. Ale i tak měla Studentka pocit, jako by všichni věděli, že sem nepatří.

            Studovala zdejší zvyklosti tak dlouho, kam až její paměť sahala, a přesto je vůbec nedokázala pochopit. A bohové věděli, že se snažila. A když tady konečně byla, i přes důkladnou přípravu narazila každý den na tucet nových věcí, které ji překvapily a zarazily. Všechno ji tu vyvádělo z míry. Hluk, kouř, ruch a auta. Auta. Samozřejmě věděla, že tady takové věci mají. Když ji školili, říkali jí, že auta mají uvnitř zapřažené stovky koní, které je pohánějí kupředu. Ale podle kraválu, který auta dělala, by si Studentka spíš myslela, že tam mají schované rozzuřené tygry. Nehledě na to, jak se jim je podařilo všechny nacpat do tak malého prostoru.

Dvacet jedna minut a tři sekundy po deváté. Zpoždění rostlo.

„Do háje, Viktore. Jestli nepřijdeš, tak…“

Odmlčela se. Došlo jí, že neví, jak větu dokončit. Nebyla si jistá, co by vlastně udělala, kdyby nepřišel. Nejspíš by se otočila, odešla a domluvila schůzku na jiný den, s někým spolehlivějším. To by bylo samozřejmě v tom ideálním případě. Tedy kdyby tady znala někoho jiného než Viktora. Ale takové štěstí neměla. Takhle jí nezbývalo nic jiného než stát v průchodu, kouřit a čekat, až se milostivě uvolí přijít. Samozřejmě, mohl se mu zpozdit vlak. To prý na Zemi dělali koneckonců všichni. Každý se zpožďoval.

Ale taky se na ni mohl vykašlat, a ona by s tím mohla udělat jenom velké nic.

            Studentka vytáhla z kapsy napůl prázdnou krabičku cigaret a jednu si vložila mezi rty. Cvakla zapalovačem a uvědomila si, že se jí třesou prsty. Nadechla se a vypustila obláček dýmu. Alespoň tabák měli stejný, přinejmenším do takové míry, jak jen to šlo. Tady ho ale motali do papírků a podle všeho dávali i dětem. Tichá Hvězda by nikdy nedovolila, aby se tabák dostal do dětských rukou, ale na Zemi to byla podle všeho zvyklost. Jiný kraj, jiný mrav, jak se říkalo, ale Země a její země už se podle všeho víc lišit nemohly.

            A pořád jí dělalo starosti, že cestuje tak nalehko. Chyběly jí vlasy i zbroj, a nejvíc ze všeho její luk, který s sebou nosila doma úplně všude. Jako by ji zbavili jedné končetiny. Zdejší lidé chodili úplně neozbrojení. Bylo to tak zvláštní. Když potom někdo k nějaké zbrani přišel, nebylo žádným překvapením, že nad nimi zvítězil. Jak se mu mohli ubránit, když měli holé ruce? A pak se strašně divili, když skončili s rozbitou hlavou na chodníku. To přinejlepším.

            Postava v bílé kapuci se před ní vynořila tak náhle, že sebou Studentka trhla. Instinktivně zajela rukou k opasku, ale potom si vzpomněla, že nůž zahodila ještě dřív, než sem přišla.

            „Kreténe,“ zavrčela místo pozdravu. „Jdeš pozdě. Řekla jsem v devět.“

            „Ale, takhle se vítají staří přátelé?“ Viktor se usmál a bílé zuby se mu pod bílou kapucí zaleskly. „A špačky zašlapujeme, zlato. Nechceš tady přece způsobit požár, viď?“ Pro demonstraci dupl na stále žhnoucí oharek a tím ho udusil.

            Studentka jej tiše pozorovala. Už teď začínala litovat, že si přece jen nenašla někoho jiného. Kohokoliv.

„Musím říct, že jsi mě docela překvapila, Es. Nikdy bych nečekal, že zrovna ty tady budeš uskakovat před auty. Nikdy jsi mi nepřišla jako ten správný… typ.“

            „Učila jsem se o Zemi ještě předtím, než jsi odešel.“

            Viktorův shovívavý úsměv se ještě víc rozšířil. „Ale ne… Já jsem to myslel tak, že tě nikdy nevyberou.“

            Studentka odolala silnému pokušení ho udeřit do tváře. Potáhla z cigarety a spokojila se s tím, že vydechla všechen kouř do Viktorova obličeje. „Přihlásila jsem se. A div se, zlato, stojím tady.“

            Viktor pokračoval v monologu, který mu přerušila. „A potom ta zpráva… jako bych ji viděl před sebou. Žádná prosba, žádné vysvětlení, žádné sliby. Jenom rozkaz: Buď v devět večer v podchodu u nádraží. Věděla jsi vůbec, že v tomhle městě je třináct nádraží?“

            „Vzhledem k tomu,“ zamračila se Studentka, „že jsi dorazil na to správné, je to celkem jedno.“

             „Tolik se mračíš, Es. Tak pěkné tvářičce to nesluší.“

            „Ještě jednou mi řekneš Es, Viktore, a přísahám bohům, že tě kopnu tam, kam slunce nesvítí.“

            Viktor se zasmál, jako by právě řekla nějaký podařený vtip. Kapuce mu přitom spadla z hlavy. „Temperamentní jako vždy, zdá se. Ale nezavolala jsi mě kvůli tomu, abychom si vyměňovali zdvořilosti. Nebo v to aspoň doufám, protože na dnešek jsem měl naplánovaný jiný program, jakkoli je tvá společnost zábavná. Takže: budeme tady krafat, dokud se na nás neusadí prach, nebo je tu něco, co mi toužíš říct?“

            Studentka si znovu usilovně přála, aby to nebyl Viktor, koho si zavolala na pomoc. Ale bohové měli nejspíš zkažený smysl pro humor, nebo to byli alespoň pořádní cynikové. Jediný žijící muž, který se dokázal úspěšně začlenit do lidské společnosti, byl shodou okolností muž, jehož životním posláním se jí zdálo být znepříjemňování jejího života. Tohle zkrátka nebylo fér.

            Ale kdy bylo naposledy v jejím životě něco fér?

            Zhluboka se nadechla. Šest a půl miliardy lidí na Zemi a ona se musela přiznat právě Viktorovi. Ale nic jiného jí nezbývalo. Aby si dodala odvahy, potáhla ještě naposledy z cigarety a zahodila ji. Samozřejmě, že ji nezašlápla, už jen z principu.

            „Jak jsi říkal, že mě by nikdy nevybrali, tak… tak jsi měl úplnou pravdu. Oni mě vážně nevybrali. Jsem tu načerno. Nemám tu být a nemám kam jít. A… potřebuju, abys mi pomohl.“

            Z nějakého důvodu, který Studentce dokonale unikal, to Viktorovi přišlo strašně zábavné. A tak se jen mračila a cítila, jak jí hoří tváře, zatímco on se vesele chechtal. A chechtal se až nevhodně dlouho. Když skončil, zadíval se na ni a tvářil se přitom nezvykle vážně.

            „A proč si jako ksakru myslíš, že bych to pro tebe měl dělat? Tvůj přestupek, tvůj problém. Ty za něj zodpovídáš. Pomoz si sama.“ S těmi slovy se od ní odvrátil a vyšel do ulice. Než přestoupil silnici, rozhlédl se, i když všude byl klid jako v hrobě. Možná se i díval, jestli vyrazila za ním.

            A přesně to Studentka udělala. Rozběhla se za Viktorem jako štěně za svým pánem, a byla si toho velmi dobře vědoma. Vletěla bezhlavě do vozovky a na druhém chodníku ho chytila za rameno. „Počkej, Viktore!“

            Vyčkávavě se na ni díval, co z ní vyleze. Ó bohové, prosila v duchu. Kéž by tak teď na jeho místě stál někdo jiný. Mareon. Andrea, ta potvora, která už si vybrala pozemské jméno dřív, než vůbec vkročila na Zemi. Dokonce i Tichá Hvězda, ta by se jí alespoň nevysmívala. Ale byl tam pořád Viktor, a tentokrát to byl on, kdo se z nich dvou mračil. Věděla, co chce slyšet, a vyslovit to se jí příčilo víc než kost v krku. Ale zdálo se, že neměla vůbec na vybranou.

            Pustila jeho rameno a pokorně sklonila hlavu. „Prosím. Prosím tě, Viktore. Pomoz mi tady přežít.“

            Studentka netušila, jak dlouho oba mlčeli. Poprvé v životě se ale nemodlila, aby Viktor odešel, nýbrž přesně naopak: aby tentokrát zůstal. Netušila, co se mu honí v hlavě, dokud se neozval:

            „Tak v tom případě je to jasné, ne?“

            Zvedla k němu oči. „Co je jasné?“

            „Potřebuješ střechu nad hlavou, zhruba pravidelný přísun jídla a něco, čím se tady zaměstnáš, aby ses neukousala nudou. Většinu z toho už jsem zařídil u jedné staré známé. Ale musím se přiznat, že nemám tušení, pročpak jsi sem tak moc chtěla přijet, takže jsem ti nepřipravil žádný program.“

            Studentka se na Viktora ohromeně dívala a přemýšlela, jestli se náhodou nepřeslechla. Bylo to docela dobře možné, ale z toho, jak se na ni šklebil, získala dojem, že slyšela dobře. „Ale… ale jak-“

            „Říkej tomu intuice.“ Zjevně náramně spokojený sám se sebou si založil ruce na prsou. Usmíval se samolibě jako kocour, který si právě označkoval největší teritorium ve svém životě. „Takže zlato, pověz mi to, přímo hořím nedočkavostí. Proč jsi sem chtěla přijet tak moc, že riskuješ problémy se zákonem?“

            Na to se sama sebe ptala během posledních dnů už tolikrát, že brzy přestala počítat. Přemýšlela nad tím, když podávala svou žádací listinu. Když ji zamítli, a ona se rozhodla, že taková drobnost ji přece nemůže odradit. Když procházela chodbou k portálu a snažila se tvářit co nejméně nápadně, aby po ní náhodou někdo nechtěl ukázat cestovní licenci. Když musela svou první noc na Zemi přespat na lavičce v parku, protože zkrátka netušila, kam má jít.

A nikdy na svou odpověď nepřišla. Mohlo to být zkrátka proto, že vždycky věděla, že ji nikdy nevyberou, a už z toho důvodu sem toužila víc než všichni ostatní dohromady. Nebo také proto, že ji lidé jednoduše fascinovali vším, co dokázali. Svět bez magie, který vydržel déle než jakýkoli jiný? Nemyslitelné se pod jejich rukama stávalo skutečností; tam, kde si Studentčin národ vypomáhal kouzly, si lidé na Zemi museli vymyslet složitý systém pák, přelévání energií a bůhvíčeho dalšího, aby dosáhli stejného výsledku přibližně o tisíc let později. Snad na tom mělo svůj podíl i lidské myšlení, které se zdálo docela nepochopitelné a nelogické naprostou většinu času, a pak najednou absurdně geniální. Proč dělali tohle takhle. A proč dělali támhleto jinak.

Nebo jednoduše proto, že chtěla umět řídit auto. A taky to mohlo být všechno dohromady.

Ale nic z toho se jí nezdálo jako ten skutečný důvod, a tak se na Viktora podívala a jen pokrčila rameny. Pak si zapálila další cigaretu.

Viktor teatrálně rozhodil ruce. „Bohové! Holka, ty jsi postrach. Kouříš jak fabrika a vůbec netušíš, proč vlastně co děláš. Tohle musíš změnit.“

Studentka se na něj zamračila a vzdorovitě si naplnila plíce dalším lokem kouře, jako by mu chtěla naznačit, co si o jeho poučování myslí. Viktor se na ni taky zamračil. Chvíli tak stáli na chodníku pod lampou, a pak se ručička zdobených nádražních hodin tiše posunula a oznámila desátou hodinu. Viktor byl první, kdo prolomil ticho.

„Večerka, zlato. Doprovodím tě do tvého nového domova. A buď, snažně prosím, od té dobroty, a netahej tam tu cigaretu.“ Viktor se nepřestával samolibě usmívat, zatímco se pomalu loudal pryč.

Studentka naposledy potáhla z cigarety a pak ji hodila na špinavou dlažbu pod sebe. Špaček pomalu uhasínal a utápěl zemi zpátky do tmy. Dlouho se na něj dívala, a pak ho zašlápla.

Eve Ning - Mirek

Tak tohle je menší challenge. Já zadal Báře povídku a ona mi zadavala taky jedno téma: "Pokaždý když kouknu na hodiny, je 22:23".
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku, ale spokojenej s tím nejsem. Jako druhej pokus jsem udělal úvahu/fejeton a ten je podle mě lepší. Ale tak když už tu povídku mám, tak jí teda tady máte.



"Hey Eve, so, tomorrow?"
Message sent (22:23)

"Looking forward to it! We're gonna have a great time!"
Message received (22:23)

Yeah, perhaps she's a little overenthuziastic. So what. A great person to be spending time with anyway. Or, maybe, because of that.

So, the next day we went to a park. It was great, though it didn't match her description at all. There is a little brook in the park so we sat on a stone right next to it. And then, we talked. For hours. It eventually got dark. Good thing neither of us had to get home on time or do anythig till tomorrow. So instead of breaking it off just yet, we decided to go for a dinner. There's a nice place nearby.

We got to the restaurant, walked down the stairs into the cozy basement where it's located. I loved how the staircase was decorated by candles. We found a nice table just for two by the stone wall. And then, we went on talking. About life, about us, about all the things we didn't have time to do nor even care about recently. By the time we finished, we were already getting sleepy. I checked time. 22:23. Holy cow, it's late. I asked for the bill.

xxx

The next night, she wrote me a message.

"Yesterday was great. We should do it again sometime. I want to know more about you. I want it a lot."
Message received (22:23)


What the heck is up with that time?
Because it's always friggin' awesome.
Shit goes down by that time.

22:23 - Mirek

Tak tohle je menší challenge. Já zadal Báře povídku a ona mi zadavala taky jedno téma: "Pokaždý když kouknu na hodiny, je 22:23".
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku (Eve Ning), ale stálo to za nic. Tak jsem se rozhodl udělat prostě úvahu/fejeton a ten konkrétní čas 22:23 udělat prostě jenom jako jméno. Jinak to ale o našem osobním vztahu s časem vypovídá - a to byl podle mýho výkladu smysl zadání.

Time's not a runner. He walks real slow. But still, he makes it faster than the runners, since he knows all the shortcuts. If you  follow him closely, you barely get used to his pace and you're already there. You've arrived to your (final) destination. Perhaps, he's a suicide perpetrator, and a victim of the same felony. Well, he definitely is. The time will run out once. And then, it will end itself.

But how long will he wander, before that?
What will he do in the meantime?

Strangely, that depends on who's watching him and following him. When he realizes someone's presence and once he starts feeling it, he adapts.
He might become nervous and put on fast pace.
He might fall in love and slowly stroll with his head in the clouds.
And of course, he might become thoroughly uninspired and just walk around bored.

He's the most peculiar person I've ever met.

Wer is böse? - Pajzleek

Lange, lange Zeit vorbei war in einem kleinen Dorf eine Gruppe der Tiere. Fast alle lebten im Friede, aber das Schwein war anders als die andere Tieren. So wie die alle Tieren schön waren, das Schwein war schlimm. Es hieß Hedwiga und hatte niemanden gern und arbeitete mit den anderen Tieren auf dem Feld nicht. Trotzdem Hedwiga diese schlechten Sachen machte, die andere Tieren hatten sie ziemlich gern, weil sie sehr geduldig waren. Das Schwein wusste es und das machte es mehr verärgert. Es suchte einen Weg die schönen Tiere zu verärgern.

Kurz Zeit danach, der Winter kam. Die Tiere waren sehr überrascht. Sie wussten nicht, dass das Essen nicht in dem Winter zu Verfügung ist. Deshalb brauchten sie alle Essen, das sie im Zimmer fanden. Sie hatten alle dieses Essen in der Mitte des Zimmers gebracht. Das Schwein sah es und bekam eine böse Idee. Als andere Tiere draußen gespieltet hatten, aß Hedviga alles selbst. Dann ging sie schlafen, weil sie von dem Essen müde war. Wenn die Tiere zurück gegangen waren, fanden sie heraus dass das dicke Schwein alles zum Essen, das sie für den Winter vorbereitet hatten, gegessen hatte. Die Tiere wurden manisch. Sie brachten das Schwein und gingen zum Fluss. Dort warfen sie das schlafende Schwein, und dann gingen sie zurück nach Hause.

Dort saßen sie in dem Zimmer und dachten nach, was sie machen sollen. Sie hatten nichts mehr zum Essen und sie wollten nicht sterben. Plötzlich hatte der Hund einen Plan. Er lief schnell zum Fluss.

Morgen wachte das Schwein Hedwiga im Bett auf. Alle die Tiere standen bei dem Bett. Der Hund sagte: „Schlaf mehr! Du musst warm sein! Gute Nacht, Schwein.“ Hedwiga schlief wieder ein. Das war die letzte Sache, die Hedwiga tat. Die Tiere brachten sie um. Dann sie teilten sie und brachten diese Teile ins Zentrum des Zimmers. Abend machten sie Feuer und aßen das schlimme Schwein. Sie überlebten den Winter. Nächster Sommer waren sie klüger und fanden mehr Essen. Aber sie vergaßen auf das Schwein nie. Zwei Jahre später war dort eine andere Gruppe der Tiere, die sagte, dass Hedwiga eine gute Person war. Sie suchte nach dem, der sie umbrachte. Wenn sie niemanden gefunden hatten, sagten sie, dass die Katze es machte, weil die Katzen sind verräterisch und bringen andere Tiere gern um. Der Hund, der Hedwiga wirklich umgebracht hatte, sagte, dass er es merkt, dass die Katze es tat.

Die Tiere warfen die Katze in den Fluss und dann gingen sie zurück nach Hause. Aber jetzt hatten die Tiere nichts zu machen. Es gab Keinen Feind, welchen sie in den Fluss werfen könnten. Kein Arbeit, weil das Feld zu hart war, weil der Winter schon kam. Was denn damit? Sie gingen hinaus und spielten. Wie immer.

Frantůčkovo ranní sraní

A máme tu dalšího přispěvatele. Sám Frantůček. A ranní sraní, to je, prosím, literární žánr.

(Hleď) Držim kus bagety (Sleď)
Míchám s nim tvé špagety
Špagety v rajčatovém protlaku
rvu ho tam ve tlaku
Ochutím kapkou dresingu
závěr v tvém čoko pudingu
S bagetou tvrdou jako kládů
ochutnám tvou marmeládu
společně v opojení
sníme o mléku
o kojení