Tak navážu na Mirkův trend - povídky na pokračování. Jen si ho trochu upravim. Budu psát povídky o stejný skupince lidí, jenže ty moje "povídky" na sebe navazovat nebudou, ale budou ze stejnýho prostředí. Je to srozumitelný? Doufám, že jo, nerada bych to přepisovala... Jo a taky nechci, aby mě Mirek předběhnul v počtu publikovanejch věcí :)) Tak bye bitches, enjoyujte povídku! (^3^)
Hned jak ho spatřím
v chodbě, kývnu na Davida, otočím se na podpatku a vybíhám ze školy. Jen
co se dveře odbouchnout, slyšim, že jsou opět otvírány. Vím, že je to on, ale „I’m trying to keep it cool“, takže ho
víceméně ignoruju. Rychle se přidávám k trojici svých spolužáků. Za sebou
slyším rychlé kroky.
„Ahoj,“ slyším řikat Davida,
„jdeš s náma, jo?“
Přidám do kroku. Brzo se
vedle mě objeví Sára a Martin, který se ale zdejchnou na cígo i s Davídkem.
Ty tři taky přidávají do kroku a nechávají mě s ním samotnou. Chvíli se
bavíme o úplnejch pitominách.
„Že už se neřežež?“ Jo. Jasný, nejlepší způsob, jak oživit
konverzaci.
„Ne.“
„Jasný.“
„Můžem se bavit o něčem
jinym?“
Na obědě si sedu
k ostatním, on taktéž ke svý třídě. Na zpátek jdu s kuřáckou „crew“.
Až doma mi dojde, že jsme
se nijak nedomluvili na srazu, ani času. Píšu sms, ale vím, že nedostanu
odpověď, protože zrovna probíhá hodina. Převlíknu se do svejch oblíbenejch
modrejch džínů, černýho tílka, vemu si k tomu galaxoidní kabelku, šedý
botky a květovanou šálku, hnědej svetřík a koženkovou bundičku, sluneční brýle
a chystám se na odchod. Cígo vysockuju na sestře.
„S kym tam jdeš?“
„S… se Sárou.“ Skoro.
„Tak se vrať brzo a nikde
necourej!“
Tak určitě. Jedu
zpátky do školy, připadám si jako debil.
„Jé, tys pro mě přišla, ty
seš hodná!“
„Já vim.“
„Vy se z JJ znáte,
žejo?“
„Ne, chodíme spolu pět let
do jedný školy a já nevim, kdo to je.“
„Tak oukej.“
Takhle to pokračuje celou
cestu na Palmovku. On pojede s náma?
Teda ono by by mi to ani tolik nevadilo, aspoň by to nebylo tolik awkward…
„Tak čau, já jedu metrem…“
„My jdem na jedničku nebo
dvacet pětku.“
„Tak čau.“
Cesta ubíhá příjemně,
povídáme si, ani se moc nechválí. Vystupujem. Jsme na Hradčanský.
„Jaks přišel na to, že je
to na Hradčanský?“
„No, tak myslel jsem, že
tu bude někde u hradu…“
„To sice jo, ale to bychom
se docela prošli. Je to Malostranská.“
Mluví něco o Židech a
potom goolí, aby zjistil, že jsem měla pravdu. Konečně staneme v parčíku
před budovou, kde je výstava. Koupíme si každej lístek, on si pak jde odložit
věci do šatny, lístek si ukládá do mojí kabelky. Až teď si všímám, co má na
sobě. Pruhovanou košili a hnědej svetr, kterej se mi strašně nelíbí a džíny
jako vždycky. Jen co nám slečna utrhne lístek, vstupujeme dovnitř. Ovane nás vůně
parket. Začnu si číst dlouhej text a poté se pozorně dívám na všechny obrazy.
„Tyjo, přijdem sem
v pohodě a odejdeme s depkou.“
„Nebo přijdem
s depkou a odejdem ještě s větší.“
„Nebo se to požere.“
„Tak to asi nefunguje.“
„Ty už sis to přečetla?“
„Ano, ty ne?“
„Ne. Hele, tohle tam
psali… a tohle je tamto… a támhle, vidíš to?“
Pořád mluví. POŘÁD. Sklapni!!! Ty děti se tu všude motaj, starý
lidi taky, on tu pobíhá a já se nemůžu ani v klidu podívat na ten krásnej
obraz. Nasrat! Měla jsem jít sama! Už jsme v půlce. Jsem asi nakonec
ráda.
Přesvědčí mě, ať jdeme
nahoru. Tam napíše něco na zeď a já ho táhnu zase dolů. Nokturna jsou super. On
se ale pořád motá kolem mě a já jsem z něj nervózní. Pokaždý, když se ke
mně přiblíží, odstoupím. Brzo si to všímá a započíná diskusi.
„To děláš s každym,
kdo si k tobě stoupne moc blízko?“
„Ne, jen s tebou.“
„Aha, mám si to brát nějak
osobně?“
„Ber si to, jak chceš. To
už jako jdeme?“
„Chceš si to ještě
projít?“
„Ne, dík, jdeme.“
Jsem z neznámýho
důvodu příšerně podrážděná.
„Neměla by jít dáma
první?“
„Ne, protože chlap by jí
mohl koukat na zadek.“
Velice „good to know“.
„Co ti je?“
„Nic.“
„Jseš nějaká smutná.“
„Nejsem.“
Stojim dva schody nad nim,
ale víc vlevo.
„Blokuješ průchod.“
Achjo. Má
pravdu, takže se musim namáčknout těsně na něj, o schod výš, než stojí. Vážně? Hned, jak chlápek projde,
odtahuju se zas pryč.
„Vážně, co ti je? A proč
se odtahuješ? Většinou mám opačnej problém.“
„No právě. Nechci mít opačnej
problém.“
„To jakože se bojíš, že
bychom spolu chodili?“
„Jo.“
„A to proto, že jsme moc
dobrý kamarádi a nechceš to kazit?“ Řekne rádoby vtipně.
„Jseš prostě náhodnej kluk
a to, že bychom spolu chodili, je docela dost nepravděpodobný.“
„To je. Náhodnej kluk, jo?
Jede mi metro.“
„To se mnou ani nepočkáš?“
„Počkám.“
„Díky.“
Za minutu metro vážně
přijede. Tohle neprobíhá tak, jak jsem plánovala…
Podívám se na něj, řeknu ahoj a nastupuju do metra. Koukám se mu upřeně do
očí celou dobu, než metro zmizí v tunelu.
Jsem hrozně nasraná. Nevim
proč. Skoro běžim domů a ještě ve dveřích mu posílám SMS.
„Já se jen bojim, aby to
nedopadlo stejně, jako s Adamem.“
„Neboj, girl :) já jsem
hodnej na všechny!!! :)“
„No právě.“
Žádné komentáře:
Okomentovat