Posedávání v hospodách
je pitomá záležitost.
Zábava zatracenců,
mezi který,
pokud vůbec někam,
patřím.

Skoro květen a přece -
zima - mlha na oknech tramvaje
je výparem našich duší.

Neonová záře nás všechny
vzrušuje. Je to únik
do světa bolesti a slasti,
ze světa mdloby.

Bukowski byl zmrd, ale
jeho krása převyšuje mnoho
vzorných. Slast. A taky ty
jeho porno povídky stojí za to.

Prázdná strana papíru
je stejně krásná jako ten
plešoun přede mnou v tramvaji,
kterýho na krk líbá třináctka
s copánky.
Však já jí počmárám.
Beauty product je kravina.
Kosmetika dělá z jarních květin
celoroční, ba dokonce nesmrtelný,
umělý kytky z Číny.

A ta nesmrtelnost taky nestojí za to,
poněvadž, jak pravil jeden filozof:
"Krása netrvá věčně, ale bolest ano."
A proto vznikla věda a inovace.
Vědci jsou prostě ještě větší
nevděčníci, než zbytek lidu.

Cigarety jsou naším potěšením,
odnáší bolesti -
ty milenci neřesti -
jen aby přinesli
pak všechny pospolu.
Či snad škodí ještě více?
Nuže, připravte se, moje plíce.

A alkohol? Chuť večera
a pachuť rána -
pomáhá? Škodí? Ne.
Je naším prvním strojem času.
Inverzní funkce večera s etanolem
je funkce dalšího rána.
Chlast -
miluje jak dáma a bolí jako rána.

Lituju ty, co maj prachy,
na pití, ze kterýho není kočka.
Takovej chlast totiž musí bejt návykovej.

Nediví mě tolik, kolik je na světě ztroskotanců,
jako to, kolik je tu lidí v pořádku.
Před těma všema já smekám.
Není to lehký, bejt furt příčetnej.

Umění se dneska dělá buď špatně,
nebo lidi sere.
Ale to si o svý době říkal každej.
Možná budeme všichni jednou slavný,
ale toho se nedožijem.
My lidi jsme furt samý umírání.
Jak jednou řekl jeden básník:
"Všechno je o lásce nebo o smrti."
A když tě tyhle dvě přestanou bavit,
je čas umřít.
"Nikdo si nezaslouží nezemřít."

Bylo nebylo - ležel jsem na
studenejch dlaždicích u někoho
cizího doma. Byla strašná kosa.
Div jsem tehdy neumrzl.
Nasralo by to spoustu lidí.
Ale dneska by jich to nasralo víc.
Brrr, to je ale kosa.

A tak se dostávám k jádru problému;
kvantita nebo kvalita?
Ani jedno, vy oslové (přestaňte se hádat);
středověký pánové, plno sluhů,
ty by řekli: "Kvalita, ovšemže."
A dnes tu máme konzumní společnost,
sociální stát.
A já se bojím dne, kdy všichni řeknou:
"Kvantita, ovšemže."
V architektuře to tak je už teď -
já jim řeknu: "měli byste ten panelák
zrekonstruovat." A oni, místo toho,
postaví vedle druhej.

A jak jsem mluvil o pomíjivosti krásy:
zeptejte se nočního hlídače.
Já závidim jemu a on tvorům dne.
My lidi bysme si furt záviděli.
a proto čteme, koukáme na televizi -
proto jsou některý z nás slavný.

Jako malej jsem toužil setkat se
s člověkem z pravěku. Ukázal bych mu
Prahu a on by záviděl.
Dnes ale vím, že by ho to tady pěkně sralo.
Bohužel spousta lidí jako malý
takhle nesnili.
A dneska nechápou,
co to jsou
jiný hodnoty.

A když mi někdo na "dobrý den"
odpoví: "dobrý večer", je to jako
by mi říkal: "tobě už nenalejváme."
Taky vás to tak sere?
Měl by odpovědět prostě jenom
"Dobrý, dobrý".

Co asi jedí v nebi?
Maso?
Ne.
Rostliny?
Ne.
Andělé jsou nejspíš autotrofní.

Nelibí se mi, co Bůh dělá.
Na někoho Všemocnýho je to
fakt dost slabý.
Ale za jedno jsem mu vděčnej;
Totiž za to, že jsem hloupej
a ne zlej.

Jeden Libanonec řekl,
že pravdu je vždy třeba znát,
ale nemusí být vždy řečena.
Taky řekl, že na pravdu jsou potřeba dva:
jeden, aby jí řekl, a druhý, aby jí vyslechl.
Normálně mě štve, když si lidé protiřečí.
Ale tomu Libanonci vážně tleskám.
Myslím, že má pravdu. Posloucháš?

Kdyby lidé nebyli spontánní, tak by Romeo
zabil Julii a svalnatec básníka.

Umělá inteligence mě děsí.
Vychoval jsem si mobil,
teď je úplně jako já.
Když napíšu v smsce "trochu".
doplní sám "jsem se zdržel".

A kdyby existoval osud,
dávali by v televizi
Rozvrh počasí.
Takhle se musím ptát:
existuje osud ve skrytu,
čili, je to loutkař?
Nebo jsme herci?