pátek 15. června 2012
Eve Ning - Mirek
Tak tohle je menší challenge. Já zadal Báře povídku a ona mi zadavala taky jedno téma: "Pokaždý když kouknu na hodiny, je 22:23".
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku, ale spokojenej s tím nejsem. Jako druhej pokus jsem udělal úvahu/fejeton a ten je podle mě lepší. Ale tak když už tu povídku mám, tak jí teda tady máte.
"Hey Eve, so, tomorrow?"
Message sent (22:23)
"Looking forward to it! We're gonna have a great time!"
Message received (22:23)
Yeah, perhaps she's a little overenthuziastic. So what. A great person to be spending time with anyway. Or, maybe, because of that.
So, the next day we went to a park. It was great, though it didn't match her description at all. There is a little brook in the park so we sat on a stone right next to it. And then, we talked. For hours. It eventually got dark. Good thing neither of us had to get home on time or do anythig till tomorrow. So instead of breaking it off just yet, we decided to go for a dinner. There's a nice place nearby.
We got to the restaurant, walked down the stairs into the cozy basement where it's located. I loved how the staircase was decorated by candles. We found a nice table just for two by the stone wall. And then, we went on talking. About life, about us, about all the things we didn't have time to do nor even care about recently. By the time we finished, we were already getting sleepy. I checked time. 22:23. Holy cow, it's late. I asked for the bill.
xxx
The next night, she wrote me a message.
"Yesterday was great. We should do it again sometime. I want to know more about you. I want it a lot."
Message received (22:23)
What the heck is up with that time?
Because it's always friggin' awesome.
Shit goes down by that time.
22:23 - Mirek
Tak tohle je menší challenge. Já zadal Báře povídku a ona mi zadavala taky jedno téma: "Pokaždý když kouknu na hodiny, je 22:23".
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku (Eve Ning), ale stálo to za nic. Tak jsem se rozhodl udělat prostě úvahu/fejeton a ten konkrétní čas 22:23 udělat prostě jenom jako jméno. Jinak to ale o našem osobním vztahu s časem vypovídá - a to byl podle mýho výkladu smysl zadání.
Time's not a runner. He walks real slow. But still, he makes it faster than the runners, since he knows all the shortcuts. If you follow him closely, you barely get used to his pace and you're already there. You've arrived to your (final) destination. Perhaps, he's a suicide perpetrator, and a victim of the same felony. Well, he definitely is. The time will run out once. And then, it will end itself.
But how long will he wander, before that?
What will he do in the meantime?
Strangely, that depends on who's watching him and following him. When he realizes someone's presence and once he starts feeling it, he adapts.
He might become nervous and put on fast pace.
He might fall in love and slowly stroll with his head in the clouds.
And of course, he might become thoroughly uninspired and just walk around bored.
He's the most peculiar person I've ever met.
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku (Eve Ning), ale stálo to za nic. Tak jsem se rozhodl udělat prostě úvahu/fejeton a ten konkrétní čas 22:23 udělat prostě jenom jako jméno. Jinak to ale o našem osobním vztahu s časem vypovídá - a to byl podle mýho výkladu smysl zadání.
Time's not a runner. He walks real slow. But still, he makes it faster than the runners, since he knows all the shortcuts. If you follow him closely, you barely get used to his pace and you're already there. You've arrived to your (final) destination. Perhaps, he's a suicide perpetrator, and a victim of the same felony. Well, he definitely is. The time will run out once. And then, it will end itself.
But how long will he wander, before that?
What will he do in the meantime?
Strangely, that depends on who's watching him and following him. When he realizes someone's presence and once he starts feeling it, he adapts.
He might become nervous and put on fast pace.
He might fall in love and slowly stroll with his head in the clouds.
And of course, he might become thoroughly uninspired and just walk around bored.
He's the most peculiar person I've ever met.
čtvrtek 14. června 2012
Wer is böse? - Pajzleek
Lange, lange Zeit vorbei war in einem kleinen
Dorf eine Gruppe der Tiere. Fast alle lebten im Friede, aber das Schwein war
anders als die andere Tieren. So wie die alle Tieren schön waren, das Schwein
war schlimm. Es hieß Hedwiga und hatte niemanden gern und arbeitete mit den
anderen Tieren auf dem Feld nicht. Trotzdem Hedwiga diese schlechten Sachen
machte, die andere Tieren hatten sie ziemlich gern, weil sie sehr geduldig
waren. Das Schwein wusste es und das machte es mehr verärgert. Es suchte einen
Weg die schönen Tiere zu verärgern.
Kurz Zeit danach, der Winter kam. Die Tiere
waren sehr überrascht. Sie wussten nicht, dass das Essen nicht in dem Winter zu
Verfügung ist. Deshalb brauchten sie alle Essen, das sie im Zimmer fanden. Sie
hatten alle dieses Essen in der Mitte des Zimmers gebracht. Das Schwein sah es
und bekam eine böse Idee. Als andere Tiere draußen gespieltet hatten, aß
Hedviga alles selbst. Dann ging sie schlafen, weil sie von dem Essen müde war.
Wenn die Tiere zurück gegangen waren, fanden sie heraus dass das dicke Schwein
alles zum Essen, das sie für den Winter vorbereitet hatten, gegessen hatte. Die
Tiere wurden manisch. Sie brachten das Schwein und gingen zum Fluss. Dort
warfen sie das schlafende Schwein, und dann gingen sie zurück nach Hause.
Dort saßen sie in dem Zimmer und dachten nach,
was sie machen sollen. Sie hatten nichts mehr zum Essen und sie wollten nicht
sterben. Plötzlich hatte der Hund einen Plan. Er lief schnell zum Fluss.
Morgen wachte das Schwein Hedwiga im Bett auf.
Alle die Tiere standen bei dem Bett. Der Hund sagte: „Schlaf mehr! Du musst
warm sein! Gute Nacht, Schwein.“ Hedwiga schlief wieder ein. Das war die letzte
Sache, die Hedwiga tat. Die Tiere brachten sie um. Dann sie teilten sie und
brachten diese Teile ins Zentrum des Zimmers. Abend machten sie Feuer und aßen
das schlimme Schwein. Sie überlebten den Winter. Nächster Sommer waren sie
klüger und fanden mehr Essen. Aber sie vergaßen auf das Schwein nie. Zwei Jahre
später war dort eine andere Gruppe der Tiere, die sagte, dass Hedwiga eine gute
Person war. Sie suchte nach dem, der sie umbrachte. Wenn sie niemanden gefunden
hatten, sagten sie, dass die Katze es machte, weil die Katzen sind verräterisch
und bringen andere Tiere gern um. Der Hund, der Hedwiga wirklich umgebracht
hatte, sagte, dass er es merkt, dass die Katze es tat.
Die Tiere warfen die Katze in den Fluss und
dann gingen sie zurück nach Hause. Aber jetzt hatten die Tiere nichts zu
machen. Es gab Keinen Feind, welchen sie in den Fluss werfen könnten. Kein
Arbeit, weil das Feld zu hart war, weil der Winter schon kam. Was denn damit?
Sie gingen hinaus und spielten. Wie immer.
středa 13. června 2012
Frantůčkovo ranní sraní
A máme tu dalšího přispěvatele. Sám Frantůček. A ranní sraní, to je, prosím, literární žánr.
(Hleď) Držim kus bagety (Sleď)
Míchám s nim tvé špagety
Špagety v rajčatovém protlaku
rvu ho tam ve tlaku
Ochutím kapkou dresingu
závěr v tvém čoko pudingu
S bagetou tvrdou jako kládů
ochutnám tvou marmeládu
společně v opojení
sníme o mléku
o kojení
(Hleď) Držim kus bagety (Sleď)
Míchám s nim tvé špagety
Špagety v rajčatovém protlaku
rvu ho tam ve tlaku
Ochutím kapkou dresingu
závěr v tvém čoko pudingu
S bagetou tvrdou jako kládů
ochutnám tvou marmeládu
společně v opojení
sníme o mléku
o kojení
Básničky vol. 1 - Bára a Martina
Drazí!
Pokud nejste PORGáni,
nejste tady vítáni!
Ne, dobře, samozřejmě, že jste, ale obávám se, že vás to ani trochu nepobaví, protože to nepochopíte. Pro vás ostatní ale chci jen říct, že básničky vznikaly 2011/2012, nejčastěji během zemáku, češtiny, fyziky, občas i latiny a dějáku. Básničkama jsme nikoho nechtěly nějak poškodit, urazit ani tak, prostě jsme psaly, co nás tak napadlo :) Občas se to nerýmuje, ale i to se stává. Vono je to vobčas dost voser, psát to tak, aby to vycházelo...
Poděkování patří inspirativnímu prostředí PORGu, pánům profesorům, že nás nechali psát a ještě Martině, se kterou jsme psaly společně tak, že jsme se vždycky po dvou verších střídaly. Je to docela sranda, doporučuju zkusit. Je to docela intelektuální zábava.
I.
Tatíček tu stojí,
všichni se ho bojí.
Jeho pleš mě prudí,
ze spánku mě budí.
Už jenom pět minut,
Buko je nakynut.
Hlavu jako Puck,
ano, je to tak!
Brýle jako Potter,
na zádech má kletr.
Na sobě tři trička,
červená svá líčka.
Uši jako slon,
hlavu jak balon.
Protivnej je moc,
nemá velkou moc.
II.
Už jen sedm minutek,
potom skončí můj smutek.
Já vyrazím si na oběd
a sním knedlíčků hned pět!
A tím končí básnička,
z oka padá slzička.
III.
Na češtině nuda je,
Pája mě irituje.
Už aby to skončilo,
Jane Huse, Postilo!
Času zbývá kratinko,
moje milá Martinko!
Pak čeká na nás Přibík,
je to vůl, anebo býk?
A co je světská lyrika?
Co hrdinská epika?
Mě to vážně nezajímá
a ani ta blbá fyzika!
Až však dnešek skončí,
týden se s námi loučí.
'cuz today's friday, friday
"Goodbye school" is what you may say.
PáPá
IV.
Modlím se ať už skončí,
utrpení mé nesmírné.
Jinak někdo z okna skočí,
kvůli té nudě vesmírné.
Ještě čtvrt hodiny Buka,
to budou skutečná muka! - snad neupadne mi ruka.
Probírat Česko je děs,
že vesmír lepší je, věz!
A Králický Sněžník,
Buko je ten viník,
že pod kopcem chlastat zůstali jsme
a graficky neobohatili se jsme.
Příští hodina ve středu je
a na ní dlouhý úkol je,
naň vši vyserou se,
Buko smát nebude se.
Tři sta, pět set, tisíc,
Buko nemá na víc.
Přetahujem každý den,
nepustěj nás nikdy ven.
V.
Je to žena či muž?
To nejde poznat už.
Nepříjemná taky je,
křičí jako fúrie.
Písemčičkou pohrozí,
toho leknou se mnozí.
Je to od ní pěkně nefér,
ráda se po nás povozí.
Ego volo ire
ad agros venire.
Ukoušu se nudou,
všichni pak na oběd pudou.
Quamquam je jméno blbý,
smích naší třídy zvuk nelibý.
Fakt moc nerada překládám,
otázky v latině pokládám.
Až se nám otroci vrátí,
Davus je pak holí zmlátí.
Snad neopomene Magdu
a až ji dodělá, tak du.
Stalin si trůní na stole,
co to má znamenat, tyvole?
Připadám si vážně jiná
a z brady mi stéká slina.
Magda na nás svrchu zírá,
v její hlavě zeje díra.
Tak to tady dopadá,
když fránina odpadá.
A až přijedou nám frantíci,
my zničíme si svou plíci,
do čajovny půjdem čabat,
ale teď na obět dlabat.
VI. - Přibík má narozeniny
Celý den mu opepříme,
že je starý, dobře víme.
Koupíme mu dort,
brzy bude morte.
Dáme do něj kyanid,
jak dlouho pak bude žít?
Rozhodne se snad,
že ukáže nám Watt?
To se dneska nedozvíme,
protože právě teď končíme.
VII.
V pátek u Martí kalba je,
každý se tam opije.
Přijdou taky sextáni,
nebudou tam vítáni.
Však v jedenáct přijde Monika,
zavládne v bytě panika.
Snad nechá nás na pokoji,
řekla bych, že se nás bojí.
Každý něco přinese;
ethanolu vůně nese se,
na balkóně popelníky po okraj plné,
naše řeči u stolu? Duchaplné.
Budeme sí povídat,
někteří budou se líbat.
Však ráno jim to bude líto,
odcházet budou inkognito.
Píčujeme o jazyk,
přitom hodně je rizik.
Velké vé či malé vé?
Tatíček je tu pro tebe.
Pomůže ti, poradí,
podpásovku zasadí.
Špatnou známku dá ti,
rozzlobí tvou máti.
Ta se na tě nasere,
tohleto mě nebere.
VIII.
Byla škola v přírodě,
EJ v nemocnici je, rodě.
Ona bude dvojčátka mít,
o své postavě dřívější snít.
S Péťou nebo s Uhlířem?
Ctnost je jejím pilířem.
Stalo se tam toho víc,
neřeknem vám z toho nic.
Pro sebe si necháme,
s kým v posteli vzdycháme.
S statečným vojákem,
zpěvačka snědá,
Thea se Škalákem,
zda-li mu nedá?
Vyhul s metalačkou,
Vojta Klausík s Kačkou?!
Chudák moje sestřička,
viděla ho bez trička.
On byl u nich po večerce,
radši by šel ale k Terce.
Kvartáni jsou rebelové,
někteří z nich debilové.
zatoulal se v noci,
osud měl v své moci.
Průser z toho velký vzešel,
humor, ten ho brzo přešel.
Tatíček se mohl zbláznit,
Honzík se musel ukáznit.
Katfiš s dětma družila se,
Bidláková vzmužila se,
na zpovědi byly obě,
trapas udělaly sobě.
Že mu to nandá zezadu
a že na těle má vadu.
Arnieho zdrbla dost,
zase je to kost.
Přibíkovo poprvé,
mnohým přišlo stylové.
Disko trysko bylo dobrý,
kroutili jsme se jak kobry.
Přibík to však posral,
do pyžam nás poslal.
Nejeden by mu rád vrazil,
že tak přísný režim razil.
Tu noc jsme se neopily,
v tomhle jsme však samy byly.
Rumík s kolou hnusnej je,
v žilách nám však koluje.
Bez cigár a bez kafíčka,
neotevřu svoje víčka.
A to nemluvim o těch dveřích,
ty nezavřít, to byl hřích.
Náramky jak vězni,
přes ruku, jo! Přes ni!
Teď mám jeden výrok:
Znovu zase za rok!
IX.
Sladkých šestnáct Martinko,
do dvaceti kratinko!
Už jseš velká holka,
tancuje se polka.
Příští týden ve středu,
hostitelku předvedu.
Uděláme oslavu,
přivedem se do stavu,
převeliké únavy,
kafe budou chtít davy.
Však plavčo ráno nebude,
svalové hmoty ubude.
Neb Buko bude lyžovat,
chudák děti pičovat.
Na běžky si vyrazí,
pár studentů urazí,
protože se nechce jim,
tomu já dost rozumim.
Komu by se vstávat chtělo,
když tě budí jako dělo?
Bukáčova písnička,
ta otevře tvá víčka.
Facka na jeho tvář letí,
rozmetám ho jako smetí.
Narozeniny,
naší Martiny,
oslavujeme,
rum nepijeme.
Neboť my jsme elita,
to smutná realita,
když vidim svý spolužáky
a ty jejich velký ptáky.
Říkám si že proboha,
doufám, že to je noha!
BH a Staněk divnou fotku maj,
na tom Silvestru to musel bejt ráj.
Ale ne tak jako u nás,
on ten Bůh musel stát při nás.
Jenom já se ožrala,
celej guláš sežrala.
Anebo snad někdo jiný?
Ráno byli všichni líný,
"walk of shame" až domů
potkali jsme spoustu Romů.
Kdyby tam byl Tomíno,
vylil na ně by víno,
pak jim hubu rozbil,
důstojnosti pozbyl.
A už máme přestávku,
musim jí mít jak dávku.
Už aby ten chlap sklapnul,
dveře zavřel, světla zapnul.
X.
Nemáš nulu z češtiny?
Zbývají jen hodiny,
než ty jednu obdržíš,
snad to zatím vydržíš.
Když svůj úkol uděláš,
z wikipedie ho máš?
Posaďte se, někdo další?
Tolik blbců v třídě vaší...
Zakázat ty internety,
držte se mé etikety.
Já chci zdroj důvěryhodný,
já mám pleš a nejsem hodný!
Znáte rým na mojí pleš?
Krleš, krleš, krleš!
A kdopak má ještě plešku?
Vozí s sebou koloběžku.
Pepa to však není,
představa se mění.
Ptejte se! Už víte?
To jest Venclík, díte!
Jen počkejte, dokončím to,
zastav to Nikovo:,,Vím to!"
Ode mě se dovíte
že vím to, co nevíte.
Já původem z Marsu jsem,
jsem věděckým pokusem.
Kdo má vyšší čelo,
lidstvo vědět chtělo. - moje vyhrát mělo.
Novoporgán jsem původně,
líbilo se mi tam hodně.
Oni tam mě milovali!
Na nebe jen mě vzývali.
Tady respekt postrádám,
za chybu to pokládám.
Mám tak krásné prezentace,
slýchám jenom lamentace.
Že prý na osnovy seru,
prý moc rychle vpřed se deru. - za to vás všechny požeru!
Dál budem psát pak,
stačí vám to tak?
XI.
Zase stejná otázka:
,,Josef Škvorecký, kdo je?"
růžovým sadem procházka,
tohle téma moje!
Do Toronta emigroval,
tam se vážně hezky choval.
Stvořil ,,alter ego"
on měl moc rád lego.
Napsal hodně knížek,
doma měl pět spížek.
Viděli jsme Hráče,
v naší řadě spáče.
Docela to ušlo,
a dokonce už lo
komotiva přijela,
Martinin rým přejela.
M. na pohovoru byla,
a možná se jim líbila.
A příští rok odjede,
nový život povede!
Najde nový kamarády,
pojí hodně čokolády.
Vrátí se jak kulička,
ve sportu je šulička.
Mluvit bude dokonale,
až se vrátí zpátky ale,
bude pořád umět česky,
na učení má své desky.
Budem dlouhé dopisy si psát...
(fyzika, o hodinu později) a Martina šla už dávno spát.
Pokud nejste PORGáni,
nejste tady vítáni!
Ne, dobře, samozřejmě, že jste, ale obávám se, že vás to ani trochu nepobaví, protože to nepochopíte. Pro vás ostatní ale chci jen říct, že básničky vznikaly 2011/2012, nejčastěji během zemáku, češtiny, fyziky, občas i latiny a dějáku. Básničkama jsme nikoho nechtěly nějak poškodit, urazit ani tak, prostě jsme psaly, co nás tak napadlo :) Občas se to nerýmuje, ale i to se stává. Vono je to vobčas dost voser, psát to tak, aby to vycházelo...
Poděkování patří inspirativnímu prostředí PORGu, pánům profesorům, že nás nechali psát a ještě Martině, se kterou jsme psaly společně tak, že jsme se vždycky po dvou verších střídaly. Je to docela sranda, doporučuju zkusit. Je to docela intelektuální zábava.
I.
Tatíček tu stojí,
všichni se ho bojí.
Jeho pleš mě prudí,
ze spánku mě budí.
Už jenom pět minut,
Buko je nakynut.
Hlavu jako Puck,
ano, je to tak!
Brýle jako Potter,
na zádech má kletr.
Na sobě tři trička,
červená svá líčka.
Uši jako slon,
hlavu jak balon.
Protivnej je moc,
nemá velkou moc.
II.
Už jen sedm minutek,
potom skončí můj smutek.
Já vyrazím si na oběd
a sním knedlíčků hned pět!
A tím končí básnička,
z oka padá slzička.
III.
Na češtině nuda je,
Pája mě irituje.
Už aby to skončilo,
Jane Huse, Postilo!
Času zbývá kratinko,
moje milá Martinko!
Pak čeká na nás Přibík,
je to vůl, anebo býk?
A co je světská lyrika?
Co hrdinská epika?
Mě to vážně nezajímá
a ani ta blbá fyzika!
Až však dnešek skončí,
týden se s námi loučí.
'cuz today's friday, friday
"Goodbye school" is what you may say.
PáPá
IV.
Modlím se ať už skončí,
utrpení mé nesmírné.
Jinak někdo z okna skočí,
kvůli té nudě vesmírné.
Ještě čtvrt hodiny Buka,
to budou skutečná muka! - snad neupadne mi ruka.
Probírat Česko je děs,
že vesmír lepší je, věz!
A Králický Sněžník,
Buko je ten viník,
že pod kopcem chlastat zůstali jsme
a graficky neobohatili se jsme.
Příští hodina ve středu je
a na ní dlouhý úkol je,
naň vši vyserou se,
Buko smát nebude se.
Tři sta, pět set, tisíc,
Buko nemá na víc.
Přetahujem každý den,
nepustěj nás nikdy ven.
V.
Je to žena či muž?
To nejde poznat už.
Nepříjemná taky je,
křičí jako fúrie.
Písemčičkou pohrozí,
toho leknou se mnozí.
Je to od ní pěkně nefér,
ráda se po nás povozí.
Ego volo ire
ad agros venire.
Ukoušu se nudou,
všichni pak na oběd pudou.
Quamquam je jméno blbý,
smích naší třídy zvuk nelibý.
Fakt moc nerada překládám,
otázky v latině pokládám.
Až se nám otroci vrátí,
Davus je pak holí zmlátí.
Snad neopomene Magdu
a až ji dodělá, tak du.
Stalin si trůní na stole,
co to má znamenat, tyvole?
Připadám si vážně jiná
a z brady mi stéká slina.
Magda na nás svrchu zírá,
v její hlavě zeje díra.
Tak to tady dopadá,
když fránina odpadá.
A až přijedou nám frantíci,
my zničíme si svou plíci,
do čajovny půjdem čabat,
ale teď na obět dlabat.
VI. - Přibík má narozeniny
Celý den mu opepříme,
že je starý, dobře víme.
Koupíme mu dort,
brzy bude morte.
Dáme do něj kyanid,
jak dlouho pak bude žít?
Rozhodne se snad,
že ukáže nám Watt?
To se dneska nedozvíme,
protože právě teď končíme.
VII.
V pátek u Martí kalba je,
každý se tam opije.
Přijdou taky sextáni,
nebudou tam vítáni.
Však v jedenáct přijde Monika,
zavládne v bytě panika.
Snad nechá nás na pokoji,
řekla bych, že se nás bojí.
Každý něco přinese;
ethanolu vůně nese se,
na balkóně popelníky po okraj plné,
naše řeči u stolu? Duchaplné.
Budeme sí povídat,
někteří budou se líbat.
Však ráno jim to bude líto,
odcházet budou inkognito.
Píčujeme o jazyk,
přitom hodně je rizik.
Velké vé či malé vé?
Tatíček je tu pro tebe.
Pomůže ti, poradí,
podpásovku zasadí.
Špatnou známku dá ti,
rozzlobí tvou máti.
Ta se na tě nasere,
tohleto mě nebere.
VIII.
Byla škola v přírodě,
EJ v nemocnici je, rodě.
Ona bude dvojčátka mít,
o své postavě dřívější snít.
S Péťou nebo s Uhlířem?
Ctnost je jejím pilířem.
Stalo se tam toho víc,
neřeknem vám z toho nic.
Pro sebe si necháme,
s kým v posteli vzdycháme.
S statečným vojákem,
zpěvačka snědá,
Thea se Škalákem,
zda-li mu nedá?
Vyhul s metalačkou,
Vojta Klausík s Kačkou?!
Chudák moje sestřička,
viděla ho bez trička.
On byl u nich po večerce,
radši by šel ale k Terce.
Kvartáni jsou rebelové,
někteří z nich debilové.
zatoulal se v noci,
osud měl v své moci.
Průser z toho velký vzešel,
humor, ten ho brzo přešel.
Tatíček se mohl zbláznit,
Honzík se musel ukáznit.
Katfiš s dětma družila se,
Bidláková vzmužila se,
na zpovědi byly obě,
trapas udělaly sobě.
Že mu to nandá zezadu
a že na těle má vadu.
Arnieho zdrbla dost,
zase je to kost.
Přibíkovo poprvé,
mnohým přišlo stylové.
Disko trysko bylo dobrý,
kroutili jsme se jak kobry.
Přibík to však posral,
do pyžam nás poslal.
Nejeden by mu rád vrazil,
že tak přísný režim razil.
Tu noc jsme se neopily,
v tomhle jsme však samy byly.
Rumík s kolou hnusnej je,
v žilách nám však koluje.
Bez cigár a bez kafíčka,
neotevřu svoje víčka.
A to nemluvim o těch dveřích,
ty nezavřít, to byl hřích.
Náramky jak vězni,
přes ruku, jo! Přes ni!
Teď mám jeden výrok:
Znovu zase za rok!
IX.
Sladkých šestnáct Martinko,
do dvaceti kratinko!
Už jseš velká holka,
tancuje se polka.
Příští týden ve středu,
hostitelku předvedu.
Uděláme oslavu,
přivedem se do stavu,
převeliké únavy,
kafe budou chtít davy.
Však plavčo ráno nebude,
svalové hmoty ubude.
Neb Buko bude lyžovat,
chudák děti pičovat.
Na běžky si vyrazí,
pár studentů urazí,
protože se nechce jim,
tomu já dost rozumim.
Komu by se vstávat chtělo,
když tě budí jako dělo?
Bukáčova písnička,
ta otevře tvá víčka.
Facka na jeho tvář letí,
rozmetám ho jako smetí.
Narozeniny,
naší Martiny,
oslavujeme,
rum nepijeme.
Neboť my jsme elita,
to smutná realita,
když vidim svý spolužáky
a ty jejich velký ptáky.
Říkám si že proboha,
doufám, že to je noha!
BH a Staněk divnou fotku maj,
na tom Silvestru to musel bejt ráj.
Ale ne tak jako u nás,
on ten Bůh musel stát při nás.
Jenom já se ožrala,
celej guláš sežrala.
Anebo snad někdo jiný?
Ráno byli všichni líný,
"walk of shame" až domů
potkali jsme spoustu Romů.
Kdyby tam byl Tomíno,
vylil na ně by víno,
pak jim hubu rozbil,
důstojnosti pozbyl.
A už máme přestávku,
musim jí mít jak dávku.
Už aby ten chlap sklapnul,
dveře zavřel, světla zapnul.
X.
Nemáš nulu z češtiny?
Zbývají jen hodiny,
než ty jednu obdržíš,
snad to zatím vydržíš.
Když svůj úkol uděláš,
z wikipedie ho máš?
Posaďte se, někdo další?
Tolik blbců v třídě vaší...
Zakázat ty internety,
držte se mé etikety.
Já chci zdroj důvěryhodný,
já mám pleš a nejsem hodný!
Znáte rým na mojí pleš?
Krleš, krleš, krleš!
A kdopak má ještě plešku?
Vozí s sebou koloběžku.
Pepa to však není,
představa se mění.
Ptejte se! Už víte?
To jest Venclík, díte!
Jen počkejte, dokončím to,
zastav to Nikovo:,,Vím to!"
Ode mě se dovíte
že vím to, co nevíte.
Já původem z Marsu jsem,
jsem věděckým pokusem.
Kdo má vyšší čelo,
lidstvo vědět chtělo. - moje vyhrát mělo.
Novoporgán jsem původně,
líbilo se mi tam hodně.
Oni tam mě milovali!
Na nebe jen mě vzývali.
Tady respekt postrádám,
za chybu to pokládám.
Mám tak krásné prezentace,
slýchám jenom lamentace.
Že prý na osnovy seru,
prý moc rychle vpřed se deru. - za to vás všechny požeru!
Dál budem psát pak,
stačí vám to tak?
XI.
Zase stejná otázka:
,,Josef Škvorecký, kdo je?"
růžovým sadem procházka,
tohle téma moje!
Do Toronta emigroval,
tam se vážně hezky choval.
Stvořil ,,alter ego"
on měl moc rád lego.
Napsal hodně knížek,
doma měl pět spížek.
Viděli jsme Hráče,
v naší řadě spáče.
Docela to ušlo,
a dokonce už lo
komotiva přijela,
Martinin rým přejela.
M. na pohovoru byla,
a možná se jim líbila.
A příští rok odjede,
nový život povede!
Najde nový kamarády,
pojí hodně čokolády.
Vrátí se jak kulička,
ve sportu je šulička.
Mluvit bude dokonale,
až se vrátí zpátky ale,
bude pořád umět česky,
na učení má své desky.
Budem dlouhé dopisy si psát...
(fyzika, o hodinu později) a Martina šla už dávno spát.
Poslední půlhodina - Bára
Tak moje první povídka psaná za účelem jí dát na blog. Původně to měla bejt jen taková storka o tom, jaká je na fyzice nuda, ale nějak se to zvrtlo. Ostatně jako vždycky. Každá moje povídka se v to nakonec obrátí. M. to vystihnul docela přesně :) Tak to ale neberte, prosím, moc vážně. Teď vážně nemám moc náladu psát něco hrozně naivního, jako normálně.
Jinak jsem dneska viděla moc zábavnej dokument o cestách. Fakt doporučuju.
Poslední půlhodina
Pozvolna otáčím hlavu doprava. Můj pohled se
zastavuje na minutové ručičce nástěnných hodin. Pohni se! Nic.
Ručička se ani nehne. Jako by chtěla, abych trpěla navždycky. Zastavil se snad
čas? Možná, že se hodiny rozbily a proto ručička stojí. Vytáhnu mobil z kapsy a
podívám se na číslice. 8.55. Položím jej na lavici a hypnotizuju ho. Ale čas
neplyne. Konečně se poslední z číslic změní. 8.56. Zdá se mi, že muselo uběhnout
minimálně půl hodiny a ne jedna jediná minuta! Jak jich přežiju dalších dvacet
devět? Mohla bych se pokusit si nějak ukrátit čas. Otvírám penál, vytahuju
tužku a kreslím na okraj sešitu řadu srdíček. Ale to mě brzo omrzí. Přesně za
dvě minuty. I když se mi zdá, že to bylo alespoň dvacet.
Dostanu spásný nápad. Budu si zpívat! V
hlavě mi zní Lana a já do sešitu píšu útržky textů. Jak má na sobě červený
šaty. Jak se jí líbí způsob, kterým nosíš svetr "off your shoulder" a
že tohle z nás dělá holky. Jelikož je Lana brzo vyčerpána, píšu texty Guns 'n'
Roses, Kiss, Beatles. Slova pokrývají celý papír. To my vydrží celých sedm
minut. Ale co teď? Propadám panice. Číst si nemůžu. Knížka se
na mé lavici působí jako pěst na oko. Mohla bych ale třeba psát. Ale nevím co,
navíc míhání tužky po papíře v tichu je přespříliš nápadné. A co daydreaming?
Koukám se na záda toho, co sedí přede mnou a hlavou se mi honí myšlenky. Na to,
co se bude dít za hodinu, pak co se bude dít za měsíc, za rok, za pět. Ale moje
představivost je tak omezení, že nic nevidím. Nedokážu říct, co bude. Nevím.
Asi je mi to jedno. Uvidím až, kam mě osud zavane.
Proud mých myšlenek přerušuje On. Otáčím hlavu
jeho směrem. Jeho pohled se setká s mým. Zeptá se mě na otázku. Jeho
spolusedící rovněž přidá nějakou poznámku. Otáčím se nazpět a znovu upadám do
jakéhosi transu. Zase slyším jeho hlas a musím bojovat sama se sebou. Tentokrát
se neotočím. Přes jeho rty sklouzává jméno. Není však moje. Dotyčná se koketně
otáčí a s úsměvem mu odpovídá na položený dotaz. Oba se na sebe krásně dívají.
Zatínám do levé ruky nehty své pravačky. Hluboko. Vztek ve mně narůstá.
Aspoň, že do konce zbývá už jen deset
minut. Přemýšlím, jak jim oběma ublížit. Hluboce je zranit. Aby jim to
bylo strašně líto a žebrali o odpuštění. Aby cítili, že mě potřebujou. Dřív to
tak bývalo, alespoň s Ním. Dřív. Věci se tak mění. Proč? Zrovna když se všechno
odvíjí téměř dokonale.
Ani
tentokrát mi však není dopřáno klidu na dokončení svých myšlenek. Ozve se
decentní zaklepání a do místnosti vejde dívka. Má dlouhé plavé vlasy pevně
stažené do vysokého culíku. Na sobě má nevkusnou, květovanou halenku v
růžovo-zelené barvě doplněnou bílýma džínama. Dnes nemá vysoké podpatky, jako
obvykle, ale namísto toho si obula bílé balerínky. Koketně pohodí hlavou,
usměje se a pozdraví. Zavře za sebou dveře a už míří ke svému místu. Usměje se
na Něj. Dá Mu letmo pusu na tvář. Sedim a snažim se uklidnit sama sebe. Proč
mi to jen nejde? Radši znovu kontroluju čas. 9.17.
Abych přestala přemýšlet nad věcma, nad
kterejma bych neměla, zkoušela jsem poslouchat monolog vedený vysokým mužem u
tabule. Ale informace jako by byly odráženy nějakým neviditelným štítem, který
chrání můj mozek. Neměly šanci se dostat do mě. Vzdávám to. Nedokážu ovládat
svůj vztek ani svůj smutek. Cupuju kus papíru na menší a menší kousky. Je jich
teď obrovská hromada. To mi muselo zabrat aspoň deset minut! Ani
náhodou. Tři. Už dál nemůžu! Ten pocit ve mně narůstá, a
najednou mě přestane mé vlastní tělo poslouchat. Udeřím silně do desky stolu.
Stůl se převrací. Papírky se vznesou do vzduchu a pak pomalu padají k zemi,
jako nějaké sněhové vločky. Ti v místnosti, kteří nespí, se na mě rázem otáčí.
Muž před námi má v obličeji tázavý výraz. Něco mi říká, ale vzteky se mi
zatmívá před očima a nic neslyším.
Přistoupím k první dívce, k té, která se s Ním
odvážila flirtovat. Popadnu jí za ramena a donutim jí vstát. Neví proč, ale z
neznámého důvodu mě poslouchá. Rychle jí strkám až k otevřenému oknu. Naposledy
se na ní opovržlivě podívám a prudce do ní vrazím. Přepadá přes okenní parapet.
Lidi na mě nevěřícně zírají, neschopni slova. Za chvíli se ozve žuchnutí. Už
dopadla. Dřív, než kdokoliv dokáže něco udělat, přistupuji k druhé dívce.
Podívám se Mu přitom do očí. Zračí se v nich překvapení smíšené se strachem.
Beru jí rovněž za ramena a zase přistupuji k oknu. Něco mi říká. Vypadá strašně
vyděšeně, až mě to pobaví. Slyším za sebou výkřiky, ale nevím, co znamenají.
Strkám do ní silou, kterou nevím, kde beru. Vypadává z okna po hlavě. Počkám
si, až uslyším zvuk nárazu na beton. Pak se rozhlédnu po místnosti. Všichni
zírají. Kouknu se na Něj. Přistoupím k Němu blíž. Láskyplně se na Něj zadívám.
Naposledy. K překvapení všech přítomných se rozbíhám a vyskakuju z okna.
Letím, vzduch mi cuchá vlasy. Cítím se volná,
jako ještě nikdy. Zbavená všech problémů. Chce se mi brečet a smát zároveň.
Nakonec si vybírám smích. Směju se nahlas. Řvu. Dopadám na zem s vědomím, že
jsem to vyhrála. Dokázala jsem to. Nedostanou Ho. Ne, nikdy! UŽ NIKDY!!!
úterý 12. června 2012
Meet Molly, meet Glob. They live in space. - Mirek
Tuhle věc jsem napsal přesně za 50 minut. Asi, až nebudu tak unavenej, se na to podívám a upravím to. Chtěl jsem tentokrát něco milejšího, nevinnějšího, ale zase ne kýčovitýho. Splňuje?
Fakt mě překvapilo, jak lehce se mi to psalo.
Meet Molly. She lives in space, on a cold piece of rock. There's no human around to specify what it is - a minor planet, an asteroid? Doesn't matter. Anyhow, she spends most of her days just lying on her belly, sunbathing her yellow and orange scaly back, regenerating her energy that comes from the Blue Sun. And when she's sunbathing like that, she looks out, to the empty space.
Did I say empty? Well, not entirely. Of course, there's the Blue Sun. But there's one more object. Another piece of rock, platform, whatever, very similar to hers. Orbiting around the Blue Sun in the same direction, too. Green Glob lives there. He's sunbathing too, lying, watching Molly.
And so, they just lie there, stare at each other. They've never met anyone else, but it doesn't really matter that much. Thay have each other. Sometimes, when their platforms get close to each other, they can talk, or, more like, shout at each other. Molly even learnt talking because of that. But last time that happened, it was ages ago. The orbiting is slow and only during certain part of the year their planets get near enough. I mean - near enough to shout. Not near enough to jump.
You know, jumping would be dangerous in space. At least that's what Glob's mum always used to say. "The space never did anyone any good." she used to say. She doesn't anymore, though, because she died. When she did, Glob threw her out into space. That's what she would want. That's only thing the space is good for, she used to say.
Glob remembers it very well. He used to be so sad, back then, when his mum died. He felt like he needed a shoulder to cry on. And he couldn't use his mum's shoulder, because he threw her out to space. Back then, he did a lot of calculations and grahps. Molly had no idea what he was doing, and he himself had barely any. But if any of those numbers were right, the chance of successful jump from one rock to the other was about 20 %. Now, however, the rocks were a little closer, than when he measured it, so now it would be 37 %. But still, neither of them would risk their death, even for something so great, such as finally being together.
xxx
And so they lived. Nothing special, nothing weird. Just sunbathing in the Blue Sun. Until that one day had come.
Molly was just thinking. "It'll be soon, I think, that our rocks are close enough again, so we could talk" she thought. And as she was thinking, she was gazing with a blank stare at the stars. Until she noticed one thing. One of those stars was getting bigger. Śoon it got so close, that she could tell -- it definetely wasn't a star. Only something glowing in the light of Blue Sun. Just a piece of rock. Maybe asteroid. Just like the two that she and Glob live on. Then she realized something.
The third rock was aiming directly for Glob's rock. The hit was imminent. Glob noticed it too, but way later than Molly did. He panicked. Now, if this is not going to kill me, it's going to turn the orbit of my rock away from the Molly's. And being alone in the space is as good as dead.
So, maybe, it's time to jump now. He doesn't have time for making calculations this time. He doesn't know how dangerous the rock is. But because of that, he presumed 100 % chance of death or orbit reversal. Which is 63 % more, than the danger of jumping. Still, though... if the rock kills him it's not his fault. It's not a suicide. And getting killed by the rock... well, maybe he should just accept it as a fact.
But then again, if he doesn't jump, his life is wasted. If he jumps, well, he'll die a hero, if at all. He's just such a coward. He can't decide. Even deciding whether to throw mum into space took him too long. And that's the only other important decision he had to ever make.
Purple tears started dropping down his skin. "What now -- what now?" He sobs. "I don't want to die -- not in space -- not now -- not at all... not now!" Now, he's obviously picking himself up. Shouting madly instead of crying. Maybe even Molly heard him, that's how loud he is.
He stands up. Looks at his calculations, stands in the exactly best spot - the one with highest potential chance of a succesful leap. He looks at the Blue Sun, as this may be the last time he does and then,
he jumps.
Fakt mě překvapilo, jak lehce se mi to psalo.
Meet Molly. She lives in space, on a cold piece of rock. There's no human around to specify what it is - a minor planet, an asteroid? Doesn't matter. Anyhow, she spends most of her days just lying on her belly, sunbathing her yellow and orange scaly back, regenerating her energy that comes from the Blue Sun. And when she's sunbathing like that, she looks out, to the empty space.
Did I say empty? Well, not entirely. Of course, there's the Blue Sun. But there's one more object. Another piece of rock, platform, whatever, very similar to hers. Orbiting around the Blue Sun in the same direction, too. Green Glob lives there. He's sunbathing too, lying, watching Molly.
And so, they just lie there, stare at each other. They've never met anyone else, but it doesn't really matter that much. Thay have each other. Sometimes, when their platforms get close to each other, they can talk, or, more like, shout at each other. Molly even learnt talking because of that. But last time that happened, it was ages ago. The orbiting is slow and only during certain part of the year their planets get near enough. I mean - near enough to shout. Not near enough to jump.
You know, jumping would be dangerous in space. At least that's what Glob's mum always used to say. "The space never did anyone any good." she used to say. She doesn't anymore, though, because she died. When she did, Glob threw her out into space. That's what she would want. That's only thing the space is good for, she used to say.
Glob remembers it very well. He used to be so sad, back then, when his mum died. He felt like he needed a shoulder to cry on. And he couldn't use his mum's shoulder, because he threw her out to space. Back then, he did a lot of calculations and grahps. Molly had no idea what he was doing, and he himself had barely any. But if any of those numbers were right, the chance of successful jump from one rock to the other was about 20 %. Now, however, the rocks were a little closer, than when he measured it, so now it would be 37 %. But still, neither of them would risk their death, even for something so great, such as finally being together.
xxx
And so they lived. Nothing special, nothing weird. Just sunbathing in the Blue Sun. Until that one day had come.
Molly was just thinking. "It'll be soon, I think, that our rocks are close enough again, so we could talk" she thought. And as she was thinking, she was gazing with a blank stare at the stars. Until she noticed one thing. One of those stars was getting bigger. Śoon it got so close, that she could tell -- it definetely wasn't a star. Only something glowing in the light of Blue Sun. Just a piece of rock. Maybe asteroid. Just like the two that she and Glob live on. Then she realized something.
The third rock was aiming directly for Glob's rock. The hit was imminent. Glob noticed it too, but way later than Molly did. He panicked. Now, if this is not going to kill me, it's going to turn the orbit of my rock away from the Molly's. And being alone in the space is as good as dead.
So, maybe, it's time to jump now. He doesn't have time for making calculations this time. He doesn't know how dangerous the rock is. But because of that, he presumed 100 % chance of death or orbit reversal. Which is 63 % more, than the danger of jumping. Still, though... if the rock kills him it's not his fault. It's not a suicide. And getting killed by the rock... well, maybe he should just accept it as a fact.
But then again, if he doesn't jump, his life is wasted. If he jumps, well, he'll die a hero, if at all. He's just such a coward. He can't decide. Even deciding whether to throw mum into space took him too long. And that's the only other important decision he had to ever make.
Purple tears started dropping down his skin. "What now -- what now?" He sobs. "I don't want to die -- not in space -- not now -- not at all... not now!" Now, he's obviously picking himself up. Shouting madly instead of crying. Maybe even Molly heard him, that's how loud he is.
He stands up. Looks at his calculations, stands in the exactly best spot - the one with highest potential chance of a succesful leap. He looks at the Blue Sun, as this may be the last time he does and then,
he jumps.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)