Tak moje první povídka psaná za účelem jí dát na blog. Původně to měla bejt jen taková storka o tom, jaká je na fyzice nuda, ale nějak se to zvrtlo. Ostatně jako vždycky. Každá moje povídka se v to nakonec obrátí. M. to vystihnul docela přesně :) Tak to ale neberte, prosím, moc vážně. Teď vážně nemám moc náladu psát něco hrozně naivního, jako normálně.
Jinak jsem dneska viděla moc zábavnej dokument o cestách. Fakt doporučuju.
Poslední půlhodina
Pozvolna otáčím hlavu doprava. Můj pohled se
zastavuje na minutové ručičce nástěnných hodin. Pohni se! Nic.
Ručička se ani nehne. Jako by chtěla, abych trpěla navždycky. Zastavil se snad
čas? Možná, že se hodiny rozbily a proto ručička stojí. Vytáhnu mobil z kapsy a
podívám se na číslice. 8.55. Položím jej na lavici a hypnotizuju ho. Ale čas
neplyne. Konečně se poslední z číslic změní. 8.56. Zdá se mi, že muselo uběhnout
minimálně půl hodiny a ne jedna jediná minuta! Jak jich přežiju dalších dvacet
devět? Mohla bych se pokusit si nějak ukrátit čas. Otvírám penál, vytahuju
tužku a kreslím na okraj sešitu řadu srdíček. Ale to mě brzo omrzí. Přesně za
dvě minuty. I když se mi zdá, že to bylo alespoň dvacet.
Dostanu spásný nápad. Budu si zpívat! V
hlavě mi zní Lana a já do sešitu píšu útržky textů. Jak má na sobě červený
šaty. Jak se jí líbí způsob, kterým nosíš svetr "off your shoulder" a
že tohle z nás dělá holky. Jelikož je Lana brzo vyčerpána, píšu texty Guns 'n'
Roses, Kiss, Beatles. Slova pokrývají celý papír. To my vydrží celých sedm
minut. Ale co teď? Propadám panice. Číst si nemůžu. Knížka se
na mé lavici působí jako pěst na oko. Mohla bych ale třeba psát. Ale nevím co,
navíc míhání tužky po papíře v tichu je přespříliš nápadné. A co daydreaming?
Koukám se na záda toho, co sedí přede mnou a hlavou se mi honí myšlenky. Na to,
co se bude dít za hodinu, pak co se bude dít za měsíc, za rok, za pět. Ale moje
představivost je tak omezení, že nic nevidím. Nedokážu říct, co bude. Nevím.
Asi je mi to jedno. Uvidím až, kam mě osud zavane.
Proud mých myšlenek přerušuje On. Otáčím hlavu
jeho směrem. Jeho pohled se setká s mým. Zeptá se mě na otázku. Jeho
spolusedící rovněž přidá nějakou poznámku. Otáčím se nazpět a znovu upadám do
jakéhosi transu. Zase slyším jeho hlas a musím bojovat sama se sebou. Tentokrát
se neotočím. Přes jeho rty sklouzává jméno. Není však moje. Dotyčná se koketně
otáčí a s úsměvem mu odpovídá na položený dotaz. Oba se na sebe krásně dívají.
Zatínám do levé ruky nehty své pravačky. Hluboko. Vztek ve mně narůstá.
Aspoň, že do konce zbývá už jen deset
minut. Přemýšlím, jak jim oběma ublížit. Hluboce je zranit. Aby jim to
bylo strašně líto a žebrali o odpuštění. Aby cítili, že mě potřebujou. Dřív to
tak bývalo, alespoň s Ním. Dřív. Věci se tak mění. Proč? Zrovna když se všechno
odvíjí téměř dokonale.
Ani
tentokrát mi však není dopřáno klidu na dokončení svých myšlenek. Ozve se
decentní zaklepání a do místnosti vejde dívka. Má dlouhé plavé vlasy pevně
stažené do vysokého culíku. Na sobě má nevkusnou, květovanou halenku v
růžovo-zelené barvě doplněnou bílýma džínama. Dnes nemá vysoké podpatky, jako
obvykle, ale namísto toho si obula bílé balerínky. Koketně pohodí hlavou,
usměje se a pozdraví. Zavře za sebou dveře a už míří ke svému místu. Usměje se
na Něj. Dá Mu letmo pusu na tvář. Sedim a snažim se uklidnit sama sebe. Proč
mi to jen nejde? Radši znovu kontroluju čas. 9.17.
Abych přestala přemýšlet nad věcma, nad
kterejma bych neměla, zkoušela jsem poslouchat monolog vedený vysokým mužem u
tabule. Ale informace jako by byly odráženy nějakým neviditelným štítem, který
chrání můj mozek. Neměly šanci se dostat do mě. Vzdávám to. Nedokážu ovládat
svůj vztek ani svůj smutek. Cupuju kus papíru na menší a menší kousky. Je jich
teď obrovská hromada. To mi muselo zabrat aspoň deset minut! Ani
náhodou. Tři. Už dál nemůžu! Ten pocit ve mně narůstá, a
najednou mě přestane mé vlastní tělo poslouchat. Udeřím silně do desky stolu.
Stůl se převrací. Papírky se vznesou do vzduchu a pak pomalu padají k zemi,
jako nějaké sněhové vločky. Ti v místnosti, kteří nespí, se na mě rázem otáčí.
Muž před námi má v obličeji tázavý výraz. Něco mi říká, ale vzteky se mi
zatmívá před očima a nic neslyším.
Přistoupím k první dívce, k té, která se s Ním
odvážila flirtovat. Popadnu jí za ramena a donutim jí vstát. Neví proč, ale z
neznámého důvodu mě poslouchá. Rychle jí strkám až k otevřenému oknu. Naposledy
se na ní opovržlivě podívám a prudce do ní vrazím. Přepadá přes okenní parapet.
Lidi na mě nevěřícně zírají, neschopni slova. Za chvíli se ozve žuchnutí. Už
dopadla. Dřív, než kdokoliv dokáže něco udělat, přistupuji k druhé dívce.
Podívám se Mu přitom do očí. Zračí se v nich překvapení smíšené se strachem.
Beru jí rovněž za ramena a zase přistupuji k oknu. Něco mi říká. Vypadá strašně
vyděšeně, až mě to pobaví. Slyším za sebou výkřiky, ale nevím, co znamenají.
Strkám do ní silou, kterou nevím, kde beru. Vypadává z okna po hlavě. Počkám
si, až uslyším zvuk nárazu na beton. Pak se rozhlédnu po místnosti. Všichni
zírají. Kouknu se na Něj. Přistoupím k Němu blíž. Láskyplně se na Něj zadívám.
Naposledy. K překvapení všech přítomných se rozbíhám a vyskakuju z okna.
Letím, vzduch mi cuchá vlasy. Cítím se volná,
jako ještě nikdy. Zbavená všech problémů. Chce se mi brečet a smát zároveň.
Nakonec si vybírám smích. Směju se nahlas. Řvu. Dopadám na zem s vědomím, že
jsem to vyhrála. Dokázala jsem to. Nedostanou Ho. Ne, nikdy! UŽ NIKDY!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat