Eve Ning - Mirek

Tak tohle je menší challenge. Já zadal Báře povídku a ona mi zadavala taky jedno téma: "Pokaždý když kouknu na hodiny, je 22:23".
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku, ale spokojenej s tím nejsem. Jako druhej pokus jsem udělal úvahu/fejeton a ten je podle mě lepší. Ale tak když už tu povídku mám, tak jí teda tady máte.



"Hey Eve, so, tomorrow?"
Message sent (22:23)

"Looking forward to it! We're gonna have a great time!"
Message received (22:23)

Yeah, perhaps she's a little overenthuziastic. So what. A great person to be spending time with anyway. Or, maybe, because of that.

So, the next day we went to a park. It was great, though it didn't match her description at all. There is a little brook in the park so we sat on a stone right next to it. And then, we talked. For hours. It eventually got dark. Good thing neither of us had to get home on time or do anythig till tomorrow. So instead of breaking it off just yet, we decided to go for a dinner. There's a nice place nearby.

We got to the restaurant, walked down the stairs into the cozy basement where it's located. I loved how the staircase was decorated by candles. We found a nice table just for two by the stone wall. And then, we went on talking. About life, about us, about all the things we didn't have time to do nor even care about recently. By the time we finished, we were already getting sleepy. I checked time. 22:23. Holy cow, it's late. I asked for the bill.

xxx

The next night, she wrote me a message.

"Yesterday was great. We should do it again sometime. I want to know more about you. I want it a lot."
Message received (22:23)


What the heck is up with that time?
Because it's always friggin' awesome.
Shit goes down by that time.

22:23 - Mirek

Tak tohle je menší challenge. Já zadal Báře povídku a ona mi zadavala taky jedno téma: "Pokaždý když kouknu na hodiny, je 22:23".
Vůbec jsem netušil, co s tím. Zkusil jsem povídku (Eve Ning), ale stálo to za nic. Tak jsem se rozhodl udělat prostě úvahu/fejeton a ten konkrétní čas 22:23 udělat prostě jenom jako jméno. Jinak to ale o našem osobním vztahu s časem vypovídá - a to byl podle mýho výkladu smysl zadání.

Time's not a runner. He walks real slow. But still, he makes it faster than the runners, since he knows all the shortcuts. If you  follow him closely, you barely get used to his pace and you're already there. You've arrived to your (final) destination. Perhaps, he's a suicide perpetrator, and a victim of the same felony. Well, he definitely is. The time will run out once. And then, it will end itself.

But how long will he wander, before that?
What will he do in the meantime?

Strangely, that depends on who's watching him and following him. When he realizes someone's presence and once he starts feeling it, he adapts.
He might become nervous and put on fast pace.
He might fall in love and slowly stroll with his head in the clouds.
And of course, he might become thoroughly uninspired and just walk around bored.

He's the most peculiar person I've ever met.

Wer is böse? - Pajzleek

Lange, lange Zeit vorbei war in einem kleinen Dorf eine Gruppe der Tiere. Fast alle lebten im Friede, aber das Schwein war anders als die andere Tieren. So wie die alle Tieren schön waren, das Schwein war schlimm. Es hieß Hedwiga und hatte niemanden gern und arbeitete mit den anderen Tieren auf dem Feld nicht. Trotzdem Hedwiga diese schlechten Sachen machte, die andere Tieren hatten sie ziemlich gern, weil sie sehr geduldig waren. Das Schwein wusste es und das machte es mehr verärgert. Es suchte einen Weg die schönen Tiere zu verärgern.

Kurz Zeit danach, der Winter kam. Die Tiere waren sehr überrascht. Sie wussten nicht, dass das Essen nicht in dem Winter zu Verfügung ist. Deshalb brauchten sie alle Essen, das sie im Zimmer fanden. Sie hatten alle dieses Essen in der Mitte des Zimmers gebracht. Das Schwein sah es und bekam eine böse Idee. Als andere Tiere draußen gespieltet hatten, aß Hedviga alles selbst. Dann ging sie schlafen, weil sie von dem Essen müde war. Wenn die Tiere zurück gegangen waren, fanden sie heraus dass das dicke Schwein alles zum Essen, das sie für den Winter vorbereitet hatten, gegessen hatte. Die Tiere wurden manisch. Sie brachten das Schwein und gingen zum Fluss. Dort warfen sie das schlafende Schwein, und dann gingen sie zurück nach Hause.

Dort saßen sie in dem Zimmer und dachten nach, was sie machen sollen. Sie hatten nichts mehr zum Essen und sie wollten nicht sterben. Plötzlich hatte der Hund einen Plan. Er lief schnell zum Fluss.

Morgen wachte das Schwein Hedwiga im Bett auf. Alle die Tiere standen bei dem Bett. Der Hund sagte: „Schlaf mehr! Du musst warm sein! Gute Nacht, Schwein.“ Hedwiga schlief wieder ein. Das war die letzte Sache, die Hedwiga tat. Die Tiere brachten sie um. Dann sie teilten sie und brachten diese Teile ins Zentrum des Zimmers. Abend machten sie Feuer und aßen das schlimme Schwein. Sie überlebten den Winter. Nächster Sommer waren sie klüger und fanden mehr Essen. Aber sie vergaßen auf das Schwein nie. Zwei Jahre später war dort eine andere Gruppe der Tiere, die sagte, dass Hedwiga eine gute Person war. Sie suchte nach dem, der sie umbrachte. Wenn sie niemanden gefunden hatten, sagten sie, dass die Katze es machte, weil die Katzen sind verräterisch und bringen andere Tiere gern um. Der Hund, der Hedwiga wirklich umgebracht hatte, sagte, dass er es merkt, dass die Katze es tat.

Die Tiere warfen die Katze in den Fluss und dann gingen sie zurück nach Hause. Aber jetzt hatten die Tiere nichts zu machen. Es gab Keinen Feind, welchen sie in den Fluss werfen könnten. Kein Arbeit, weil das Feld zu hart war, weil der Winter schon kam. Was denn damit? Sie gingen hinaus und spielten. Wie immer.

Frantůčkovo ranní sraní

A máme tu dalšího přispěvatele. Sám Frantůček. A ranní sraní, to je, prosím, literární žánr.

(Hleď) Držim kus bagety (Sleď)
Míchám s nim tvé špagety
Špagety v rajčatovém protlaku
rvu ho tam ve tlaku
Ochutím kapkou dresingu
závěr v tvém čoko pudingu
S bagetou tvrdou jako kládů
ochutnám tvou marmeládu
společně v opojení
sníme o mléku
o kojení

Básničky vol. 1 - Bára a Martina

Drazí!

Pokud nejste PORGáni, 
nejste tady vítáni!


Ne, dobře, samozřejmě, že jste, ale obávám se, že vás to ani trochu nepobaví, protože to nepochopíte. Pro vás ostatní ale chci jen říct, že básničky vznikaly 2011/2012, nejčastěji během zemáku, češtiny, fyziky, občas i latiny a dějáku. Básničkama jsme nikoho nechtěly nějak poškodit, urazit ani tak, prostě jsme psaly, co nás tak napadlo :) Občas se to nerýmuje, ale i to se stává. Vono je to vobčas dost voser, psát to tak, aby to vycházelo...
Poděkování patří inspirativnímu prostředí PORGu, pánům profesorům, že nás nechali psát a ještě Martině, se kterou jsme psaly společně tak, že jsme se vždycky po dvou verších střídaly. Je to docela sranda, doporučuju zkusit. Je to docela intelektuální zábava.


I.
Tatíček tu stojí,
všichni se ho bojí.
Jeho pleš mě prudí,
ze spánku mě budí.

Už jenom pět minut,
Buko je nakynut.
Hlavu jako Puck,
ano, je to tak!

Brýle jako Potter,
na zádech má kletr.
Na sobě tři trička,
červená svá líčka.

Uši jako slon,
hlavu jak balon.
Protivnej je moc,
nemá velkou moc.

II.
Už jen sedm minutek,
potom skončí můj smutek.
Já vyrazím si na oběd
a sním knedlíčků hned pět!

A tím končí básnička,
z oka padá slzička.

III.
Na češtině nuda je,
Pája mě irituje.
Už aby to skončilo,
Jane Huse, Postilo!

Času zbývá kratinko,
moje milá Martinko!
Pak čeká na nás Přibík,
je to vůl, anebo býk?

A co je světská lyrika?
Co hrdinská epika?
Mě to vážně nezajímá
a ani ta blbá fyzika!

Až však dnešek skončí,
týden se s námi loučí.
'cuz today's friday, friday
"Goodbye school" is what you may say.
                                                     PáPá

IV.
Modlím se ať už skončí,
utrpení mé nesmírné.
Jinak někdo z okna skočí,
kvůli té nudě vesmírné.

Ještě čtvrt hodiny Buka,
to budou skutečná muka! - snad neupadne mi ruka.
Probírat Česko je děs,
že vesmír lepší je, věz!

A Králický Sněžník,
Buko je ten viník,
že pod kopcem chlastat zůstali jsme
a graficky neobohatili se jsme.

Příští hodina ve středu je
a na ní dlouhý úkol je,
naň vši vyserou se,
Buko smát nebude se.

Tři sta, pět set, tisíc,
Buko nemá na víc.
Přetahujem každý den,
nepustěj nás nikdy ven.

V.
Je to žena či muž?
To nejde poznat už.
Nepříjemná taky je,
křičí jako fúrie.

Písemčičkou pohrozí,
toho leknou se mnozí.
Je to od ní pěkně nefér,
ráda se po nás povozí.

Ego volo ire
ad agros venire.
Ukoušu se nudou,
všichni pak na oběd pudou.

Quamquam je jméno blbý,
smích naší třídy zvuk nelibý.
Fakt moc nerada překládám,
otázky v latině pokládám.

Až se nám otroci vrátí,
Davus je pak holí zmlátí.
Snad neopomene Magdu
a až ji dodělá, tak du.

Stalin si trůní na stole,
co to má znamenat, tyvole?
Připadám si vážně jiná
a z brady mi stéká slina.

Magda na nás svrchu zírá,
v její hlavě zeje díra.
Tak to tady dopadá,
když fránina odpadá.

A až přijedou nám frantíci,
my zničíme si svou plíci,
do čajovny půjdem čabat,
ale teď na obět dlabat.

VI. - Přibík má narozeniny
Celý den mu opepříme,
že je starý, dobře víme.
Koupíme mu dort,
brzy bude morte.
Dáme do něj kyanid,
jak dlouho pak bude žít?

Rozhodne se snad,
že ukáže nám Watt?
To se dneska nedozvíme,
protože právě teď končíme.

VII.
V pátek u Martí kalba je,
každý se tam opije.
Přijdou taky sextáni,
nebudou tam vítáni.

Však v jedenáct přijde Monika,
zavládne v bytě panika.
Snad nechá nás na pokoji,
řekla bych, že se nás bojí.

Každý něco přinese;
ethanolu vůně nese se,
na balkóně popelníky po okraj plné,
naše řeči u stolu? Duchaplné.

Budeme sí povídat,
někteří budou se líbat.
Však ráno jim to bude líto,
odcházet budou inkognito.

Píčujeme o jazyk,
přitom hodně je rizik.
Velké vé či malé vé?
Tatíček je tu pro tebe.

Pomůže ti, poradí,
podpásovku zasadí.
Špatnou známku dá ti,
rozzlobí tvou máti.

Ta se na tě nasere,
tohleto mě nebere.

VIII.
Byla škola v přírodě,
EJ v nemocnici je, rodě.
Ona bude dvojčátka mít,
o své postavě dřívější snít.
S Péťou nebo s Uhlířem?
Ctnost je jejím pilířem.

Stalo se tam toho víc,
neřeknem vám z toho nic.
Pro sebe si necháme,
s kým v posteli vzdycháme.

S statečným vojákem,
zpěvačka snědá,
Thea se Škalákem,
zda-li mu nedá?

Vyhul s metalačkou,
Vojta Klausík s Kačkou?!
Chudák moje sestřička,
viděla ho bez trička.
On byl u nich po večerce,
radši by šel ale k Terce.

Kvartáni jsou rebelové,
někteří z nich debilové.
zatoulal se v noci,
osud měl v své moci.

Průser z toho velký vzešel,
humor, ten ho brzo přešel.
Tatíček se mohl zbláznit,
Honzík se musel ukáznit.

Katfiš s dětma družila se,
Bidláková vzmužila se,
na zpovědi byly obě,
trapas udělaly sobě.

Že mu to nandá zezadu
a že na těle má vadu.
Arnieho zdrbla dost,
zase je to kost.

Přibíkovo poprvé,
mnohým přišlo stylové.
Disko trysko bylo dobrý,
kroutili jsme se jak kobry.

Přibík to však posral,
do pyžam nás poslal.
Nejeden by mu rád vrazil,
že tak přísný režim razil.

Tu noc jsme se neopily,
v tomhle jsme však samy byly.
Rumík s kolou hnusnej je,
v žilách nám však koluje.

Bez cigár a bez kafíčka,
neotevřu svoje víčka.
A to nemluvim o těch dveřích,
ty nezavřít, to byl hřích.

Náramky jak vězni,
přes ruku, jo! Přes ni!
Teď mám jeden výrok:
Znovu zase za rok!

IX.
Sladkých šestnáct Martinko,
do dvaceti kratinko!
Už jseš velká holka,
tancuje se polka.

Příští týden ve středu,
hostitelku předvedu.
Uděláme oslavu,
přivedem se do stavu,
převeliké únavy,
kafe budou chtít davy.

Však plavčo ráno nebude,
svalové hmoty ubude.
Neb Buko bude lyžovat,
chudák děti pičovat.

Na běžky si vyrazí,
pár studentů urazí,
protože se nechce jim,
tomu já dost rozumim.

Komu by se vstávat chtělo,
když tě budí jako dělo?
Bukáčova písnička,
ta otevře tvá víčka.
Facka na jeho tvář letí,
rozmetám ho jako smetí.

Narozeniny,
naší Martiny,
oslavujeme,
rum nepijeme.

Neboť my jsme elita,
to smutná realita,
když vidim svý spolužáky
a ty jejich velký ptáky.
Říkám si že proboha,
doufám, že to je noha!
BH a Staněk divnou fotku maj,
na tom Silvestru to musel bejt ráj.

Ale ne tak jako u nás,
on ten Bůh musel stát při nás.
Jenom já se ožrala,
celej guláš sežrala.

Anebo snad někdo jiný?
Ráno byli všichni líný,
"walk of shame" až domů
potkali jsme spoustu Romů.

Kdyby tam byl Tomíno,
vylil na ně by víno,
pak jim hubu rozbil,
důstojnosti pozbyl.

A už máme přestávku,
musim jí mít jak dávku.
Už aby ten chlap sklapnul,
dveře zavřel, světla zapnul.

X.
Nemáš nulu z češtiny?
Zbývají jen hodiny,
než ty jednu obdržíš,
snad to zatím vydržíš.

Když svůj úkol uděláš,
z wikipedie ho máš?
Posaďte se, někdo další?
Tolik blbců v třídě vaší...

Zakázat ty internety,
držte se mé etikety.
Já chci zdroj důvěryhodný,
já mám pleš a nejsem hodný!
Znáte rým na mojí pleš?
Krleš, krleš, krleš!

A kdopak má ještě plešku?
Vozí s sebou koloběžku.
Pepa to však není,
představa se mění.

Ptejte se! Už víte?
To jest Venclík, díte!
Jen počkejte, dokončím to,
zastav to Nikovo:,,Vím to!"

Ode mě se dovíte
že vím to, co nevíte.
Já původem z Marsu jsem,
jsem věděckým pokusem.
Kdo má vyšší čelo,
lidstvo vědět chtělo. - moje vyhrát mělo.

Novoporgán jsem původně,
líbilo se mi tam hodně.
Oni tam mě milovali!
Na nebe jen mě vzývali.

Tady respekt postrádám,
za chybu to pokládám.
Mám tak krásné prezentace,
slýchám jenom lamentace.
Že prý na osnovy seru,
prý moc rychle vpřed se deru. - za to vás všechny požeru!

Dál budem psát pak,
stačí vám to tak?

XI.
Zase stejná otázka:
,,Josef Škvorecký, kdo je?"
růžovým sadem procházka,
tohle téma moje!

Do Toronta emigroval,
tam se vážně hezky choval.
Stvořil ,,alter ego"
on měl moc rád lego.
Napsal hodně knížek,
doma měl pět spížek.

Viděli jsme Hráče,
v naší řadě spáče.
Docela to ušlo,
a dokonce už lo
komotiva přijela,
Martinin rým přejela.

M. na pohovoru byla,
a možná se jim líbila.
A příští rok odjede,
nový život povede!

Najde nový kamarády,
pojí hodně čokolády.
Vrátí se jak kulička,
ve sportu je šulička.

Mluvit bude dokonale,
až se vrátí zpátky ale,
bude pořád umět česky,
na učení má své desky.

Budem dlouhé dopisy si psát...
(fyzika, o hodinu později) a Martina šla už dávno spát.

Poslední půlhodina - Bára

         Tak moje první povídka psaná za účelem jí dát na blog. Původně to měla bejt jen taková storka o tom, jaká je na fyzice nuda, ale nějak se to zvrtlo. Ostatně jako vždycky. Každá moje povídka se v to nakonec obrátí. M. to vystihnul docela přesně :) Tak to ale neberte, prosím, moc vážně. Teď vážně nemám moc náladu psát něco hrozně naivního, jako normálně.

         Jinak jsem dneska viděla moc zábavnej dokument o cestách. Fakt doporučuju.

Poslední půlhodina

Pozvolna otáčím hlavu doprava. Můj pohled se zastavuje na minutové ručičce nástěnných hodin. Pohni se! Nic. Ručička se ani nehne. Jako by chtěla, abych trpěla navždycky. Zastavil se snad čas? Možná, že se hodiny rozbily a proto ručička stojí. Vytáhnu mobil z kapsy a podívám se na číslice. 8.55. Položím jej na lavici a hypnotizuju ho. Ale čas neplyne. Konečně se poslední z číslic změní. 8.56. Zdá se mi, že muselo uběhnout minimálně půl hodiny a ne jedna jediná minuta! Jak jich přežiju dalších dvacet devět? Mohla bych se pokusit si nějak ukrátit čas. Otvírám penál, vytahuju tužku a kreslím na okraj sešitu řadu srdíček. Ale to mě brzo omrzí. Přesně za dvě minuty. I když se mi zdá, že to bylo alespoň dvacet.

Dostanu spásný nápad. Budu si zpívat! V hlavě mi zní Lana a já do sešitu píšu útržky textů. Jak má na sobě červený šaty. Jak se jí líbí způsob, kterým nosíš svetr "off your shoulder" a že tohle z nás dělá holky. Jelikož je Lana brzo vyčerpána, píšu texty Guns 'n' Roses, Kiss, Beatles. Slova pokrývají celý papír. To my vydrží celých sedm minut. Ale co teď? Propadám panice. Číst si nemůžu. Knížka se na mé lavici působí jako pěst na oko. Mohla bych ale třeba psát. Ale nevím co, navíc míhání tužky po papíře v tichu je přespříliš nápadné. A co daydreaming? Koukám se na záda toho, co sedí přede mnou a hlavou se mi honí myšlenky. Na to, co se bude dít za hodinu, pak co se bude dít za měsíc, za rok, za pět. Ale moje představivost je tak omezení, že nic nevidím. Nedokážu říct, co bude. Nevím. Asi je mi to jedno. Uvidím až, kam mě osud zavane. 

Proud mých myšlenek přerušuje On. Otáčím hlavu jeho směrem. Jeho pohled se setká s mým. Zeptá se mě na otázku. Jeho spolusedící rovněž přidá nějakou poznámku. Otáčím se nazpět a znovu upadám do jakéhosi transu. Zase slyším jeho hlas a musím bojovat sama se sebou. Tentokrát se neotočím. Přes jeho rty sklouzává jméno. Není však moje. Dotyčná se koketně otáčí a s úsměvem mu odpovídá na položený dotaz. Oba se na sebe krásně dívají. Zatínám do levé ruky nehty své pravačky. Hluboko. Vztek ve mně narůstá.

Aspoň, že do konce zbývá už jen deset minut. Přemýšlím, jak jim oběma ublížit. Hluboce je zranit. Aby jim to bylo strašně líto a žebrali o odpuštění. Aby cítili, že mě potřebujou. Dřív to tak bývalo, alespoň s Ním. Dřív. Věci se tak mění. Proč? Zrovna když se všechno odvíjí téměř dokonale. 

 Ani tentokrát mi však není dopřáno klidu na dokončení svých myšlenek. Ozve se decentní zaklepání a do místnosti vejde dívka. Má dlouhé plavé vlasy pevně stažené do vysokého culíku. Na sobě má nevkusnou, květovanou halenku v růžovo-zelené barvě doplněnou bílýma džínama. Dnes nemá vysoké podpatky, jako obvykle, ale namísto toho si obula bílé balerínky. Koketně pohodí hlavou, usměje se a pozdraví. Zavře za sebou dveře a už míří ke svému místu. Usměje se na Něj. Dá Mu letmo pusu na tvář. Sedim a snažim se uklidnit sama sebe. Proč mi to jen nejde? Radši znovu kontroluju čas. 9.17. 

Abych přestala přemýšlet nad věcma, nad kterejma bych neměla, zkoušela jsem poslouchat monolog vedený vysokým mužem u tabule. Ale informace jako by byly odráženy nějakým neviditelným štítem, který chrání můj mozek. Neměly šanci se dostat do mě. Vzdávám to. Nedokážu ovládat svůj vztek ani svůj smutek. Cupuju kus papíru na menší a menší kousky. Je jich teď obrovská hromada. To mi muselo zabrat aspoň deset minut! Ani náhodou. Tři. Už dál nemůžu! Ten pocit ve mně narůstá, a najednou mě přestane mé vlastní tělo poslouchat. Udeřím silně do desky stolu. Stůl se převrací. Papírky se vznesou do vzduchu a pak pomalu padají k zemi, jako nějaké sněhové vločky. Ti v místnosti, kteří nespí, se na mě rázem otáčí. Muž před námi má v obličeji tázavý výraz. Něco mi říká, ale vzteky se mi zatmívá před očima a nic neslyším.

Přistoupím k první dívce, k té, která se s Ním odvážila flirtovat. Popadnu jí za ramena a donutim jí vstát. Neví proč, ale z neznámého důvodu mě poslouchá. Rychle jí strkám až k otevřenému oknu. Naposledy se na ní opovržlivě podívám a prudce do ní vrazím. Přepadá přes okenní parapet. Lidi na mě nevěřícně zírají, neschopni slova. Za chvíli se ozve žuchnutí. Už dopadla. Dřív, než kdokoliv dokáže něco udělat, přistupuji k druhé dívce. Podívám se Mu přitom do očí. Zračí se v nich překvapení smíšené se strachem. Beru jí rovněž za ramena a zase přistupuji k oknu. Něco mi říká. Vypadá strašně vyděšeně, až mě to pobaví. Slyším za sebou výkřiky, ale nevím, co znamenají. Strkám do ní silou, kterou nevím, kde beru. Vypadává z okna po hlavě. Počkám si, až uslyším zvuk nárazu na beton. Pak se rozhlédnu po místnosti. Všichni zírají. Kouknu se na Něj. Přistoupím k Němu blíž. Láskyplně se na Něj zadívám. Naposledy. K překvapení všech přítomných se rozbíhám a vyskakuju z okna. 

Letím, vzduch mi cuchá vlasy. Cítím se volná, jako ještě nikdy. Zbavená všech problémů. Chce se mi brečet a smát zároveň. Nakonec si vybírám smích. Směju se nahlas. Řvu. Dopadám na zem s vědomím, že jsem to vyhrála. Dokázala jsem to. Nedostanou Ho. Ne, nikdy! UŽ NIKDY!!!

Meet Molly, meet Glob. They live in space. - Mirek

Tuhle věc jsem napsal přesně za 50 minut. Asi, až nebudu tak unavenej, se na to podívám a upravím to. Chtěl jsem tentokrát něco milejšího, nevinnějšího, ale zase ne kýčovitýho. Splňuje?
Fakt mě překvapilo, jak lehce se mi to psalo.


Meet Molly. She lives in space, on a cold piece of rock. There's no human around to specify what it is - a minor planet, an asteroid? Doesn't matter. Anyhow, she spends most of her days just lying on her belly, sunbathing her yellow and orange scaly back, regenerating her energy that comes from the Blue Sun. And when she's sunbathing like that, she looks out, to the empty space.

Did I say empty? Well, not entirely. Of course, there's the Blue Sun. But there's one more object. Another piece of rock, platform, whatever, very similar to hers. Orbiting around  the Blue Sun in the same direction, too. Green Glob lives there. He's sunbathing too, lying, watching Molly.

And so, they just lie there, stare at each other. They've never met anyone else, but it doesn't really matter that much. Thay have each other. Sometimes, when their platforms get close to each other, they can talk, or, more like, shout at each other. Molly even learnt talking because of that. But last time that happened, it was ages ago. The orbiting is slow and only during certain part of the year their planets get near enough. I mean - near enough to shout. Not near enough to jump.

You know, jumping would be dangerous in space. At least that's what Glob's mum always used to say. "The space never did anyone any good." she used to say. She doesn't anymore, though, because she died. When she did, Glob threw her out into space. That's what she would want. That's only thing the space is good for, she used to say.

Glob remembers it very well. He used to be so sad, back then, when his mum died. He felt like he needed a shoulder to cry on. And he couldn't use his mum's shoulder, because he threw her out to space. Back then, he did a lot of calculations and grahps. Molly had no idea what he was doing, and he himself had barely any. But if any of those numbers were right, the chance of successful jump from one rock to the other was about 20 %. Now, however, the rocks were a little closer, than when he measured it, so now it would be 37 %. But still, neither of them would risk their death, even for something so great, such as finally being together.

xxx

And so they lived. Nothing special, nothing weird. Just sunbathing in the Blue Sun. Until that one day had come.

Molly was just thinking. "It'll be soon, I think, that our rocks are close enough again, so we could talk" she thought. And as she was thinking, she was gazing with a blank stare at the stars. Until she noticed one thing. One of those stars was getting bigger. Śoon it got so close, that she could tell -- it definetely wasn't a star. Only something glowing in the light of Blue Sun. Just a piece of rock. Maybe asteroid. Just like the two that she and Glob live on. Then she realized something.

The third rock was aiming directly for Glob's rock. The hit was imminent. Glob noticed it too, but way later than Molly did. He panicked. Now, if this is not going to kill me, it's going to turn the orbit of my rock away from the Molly's. And being alone in the space is as good as dead.

So, maybe, it's time to jump now. He doesn't have time for making calculations this time. He doesn't know how dangerous the rock is. But because of that, he presumed 100 % chance of death or orbit reversal. Which is 63 % more, than the danger of jumping. Still, though... if the rock kills him it's not his fault. It's not a suicide.  And getting killed by the rock... well, maybe he should just accept it as a fact.

But then again, if he doesn't jump, his life is wasted. If he jumps, well, he'll die a hero, if at all. He's just such a coward. He can't decide. Even deciding whether to throw mum into space took him too long. And that's the only other important decision he had to ever make.

Purple tears started dropping down his skin. "What now -- what now?" He sobs. "I don't want to die -- not in space -- not now -- not at all... not now!" Now, he's obviously picking himself up. Shouting madly instead of crying. Maybe even Molly heard him, that's how loud he is.

He stands up. Looks at his calculations, stands in the exactly best spot - the one with highest potential chance of a succesful leap. He looks at the Blue Sun, as this may be the last time he does and then,

he jumps.

Konec - Terka

Stmívá se, tma již pohltila slunce do jediného paprsku, chlad se rozlil do ulic. Je jasný podzimní večer a já se procházím po pustých namrzlých chodnících zašlé čtvrti. Jdu domů

a jako každý večer, si sedám na lavičku na kraji parku s krásným výhledem na město.

Je pozdě, droboulinké kapky mlhy mi zůstávají na kabátu a obličeji. Sleduji měsíc, tu krásnou magickou lunu, která je nyní v úplňku. Je pozdě, měla bych už asi jít.

            Zvuky mých podpatků klapajících po namrzající dlažbě úzkých uliček se rozléhají

a odrážejí o zdi domů. Jako kdybych tu byla sama, nic než já a ten ubíjející pronikavý zvuk mých lodiček. Najednou ale zaslechnu rychlé šustivé pohyby. Nejsem sama, mám společnost… Stín. Zase. Všude se náhle míhají siluety neznámých postav. Přebíhají z chodníku na chodník a jsou vidět jen díky pouličnímu osvětlení. Co to ale je? Kdo to je? Co tu chce? Mám utéct? Začít volat o pomoc? V hlavě se mi honí plno zmatených nápadů a scén, které znám z hororů a velkofilmů. Ale přitom tu stojím jen dál, jako přimražená, neschopná slova ani pohybu…

            Vlastně jsem měla dost času na to něco dokázat. Mohla jsem se chopit všech šancí v životě, využít pomoci druhých. Něco ve mně mi ale radilo:,,Jdi si vlastní cestou!‘‘ Nikdy jsem si z ničeho nedělala starost, vše špatné jsem hodila za hlavu a vytyčila si místo toho nové cíle. Neříkám, že nejsem cílevědomá nebo bez ambic, jen se ze všeho hned nezhroutím. Konec konců, je to jen život. Ano, život, se kterým mohu zacházet, jak chci. Moji rodiče mi vždy říkávali:,,Dělej vše proto, abys byla šťastná…‘‘ Oni byli šťastní. Zemřeli šťastní.

A tak i já jsem šťastná na tomto světě, na kterém mi dali možnost žít. Myslím na ně dnem i nocí a ptám se sama sebe v obtížných situacích:,,Co by udělali oni?‘‘ Je možné, že se ostatním lidem zdá, že neberu nic vážně. Možná je to také pravda. Jsem si jistá jen jednou věcí, kterou opravdu beru vážně – život. A ať už se má stát cokoliv, bez boje se ho vzdát nehodlám.

            Ano, mohla jsem jít studovat, rozvíjet se, cestovat. Mohla jsem poznávat nové lidi, kultury a zvyky. Mohla jsem mít velkou rodinu, skvělou kariéru, válet se v penězích.

A nebo jsem mohla být šťastná. Užívat si života plnými doušky. Utrácet peníze za zážitky. Dělat si radost. Obklopovat se zábavou a slavnostmi. I přesto, že jsem společenský typ, nemám mnoho přátel. Ostatní lidé nechápou mé teorie. Nechápou, proč jsem taková, jaká jsem. Nechápou mé já. Mohla jsem být úspěšná, ale nejsem… Nemyslím na budoucnost nepoučuji se z minulosti. Žiji okamžikem. To mě tolik naplňuje a přitahuje.

            Místo toho, abych teď pečovala doma o svou milovanou rodinu, vařila, prala a měla okouzlujícího manžela, se sama procházím nebezpečnou čtvrtí v noci za úplňku. Mohla jsem si svého života vážit a užívat víc, ale už je pozdě.

            Cítím, jak se mi jakési drápy zarývají hluboko pod kůži zad. Krev prýští všude kolem. Postavy se pomalu vynořují zpoza rohů starých zašlých budov a vrhají se na mé svíjející bezbranné tělo. Je pozdě křičet a utíkat. Je pozdě něco dělat se životem. Je pozdě, měla bych už jít…  

Welcome to the Small World - Mirek

Tak s tímhle jsem vyhrál druhý místo v soutěži o nejlepší anglicky psanou povídku pro mladý český autory. Slušná akce. Akorát mi za to nedali ani korunu, což mě, jakožto chudýho studenta, trochu zklamalo. Ale tak co, aspoň jsem si potřásl rukou s Livií Klausovou!

Welcome to the Small World//National Literary Award for Young Writers commission

 “There are two things that matter in this shitty hellhole called Hollywood. You need to sell and to be famous, kid. You’re not famous and your stuff wouldn’t sell. The stuff you write, it’s good. But it wouldn’t sell.”

I thanked Craig for his time and went straight for the door, when he stopped me: „Hey, what are you doing this Friday night, nothing? Good. We’re going to go for a drink, you and I.  Wanna bring a date? Fiancée? Whatever. Check with my secretary, she’ll put you in my schedule“.

And so I did, I was pleased by his sudden interest. He was the greatest publisher I could ever have and we both knew it.

xxx

In a retrospective, everything about the 13th of June, Friday, seems unfortunate. My fiancée, Zoë and I arrived half an hour late to the snobby bar that Craig picked. I didn’t like the place and Zoë didn’t seem all too excited either. I expected it to be glamorous and shiny. Instead, it was crowded,
expensive and looked otherwise like a normal boring bar.

Craig finally arrived after another half hour. He wasn’t alone; he took a friend from the industry. I knew the guy – it was Manny. Manny majored English back in Seattle with me. He made quite a career for himself, he even wrote a bestseller. He grinned from ear to ear when he saw me and hurried over to the table to shake my hand:  “Jack, hey buddy! I was so excited when I heard you were coming! There’ so much new! Wait, I’ll introduce you to my wife!”
His lovely wife came right after him: “Sheryl, my dear, meet Jack.”
“It’s nice to finally meet you, Jack. Manny has told me so much about you!”

We sat down and kept talking for hours, just like old friends who have met after many years do. Manny and Craig kept going on and on about what’s happening in Hollywood and as the night went on, I was more and more excited. The stuffy air in the bar was making me feel dizzy, though, so I suggested going for a walk. I felt the usual cloud in my head, like I do always when I am drunk.

We clumsily picked ourselves up, helped the ladies into the coats and with a shaken, uneven pace lurched towards the door. It was nice to finally get out of that hellhole. After walking down several blocks of Santa Monica Blvd., we saw the cozy lights of a little convenience store. Craig ran in and I turned around to see where the ladies are, but I got suddenly interrupted by a shattering sound right behind me. It was the wine regal falling. Next to it stood confused Craig and a younger guy in a pizza-stained tee, carrying as many Cheetos bags as he could. You could see his pupils were dilated. Craig yelled: "Fuckin' stoners and their midnight munchies!” In response, the young guy smiled and said: "I fuckin' love you too, bro!" and slowly walked away from the convenience store. Craig took a couple more undamaged bottles from the shelf and headed towards the counter. He took out his wallet and uttered "Sorry. Take money." I well remember the owner's relief after that. I think that's the happiest face I've seen here so far.

We stumbled out of the store, popped open the bottles and disappeared into the night again.

At the next crossroad we took a left turn and headed towards the Chateau Marmont. We were already walking for a while when Manny tumbled over a broken sidewalk and bashed his head into the wall on the left. He acted as if it was all a part of a plan, whipped out his dick and started peeing on the wall. I started laughing, but then I realized I have to pee too. So I waddled towards him and crossed his pee stream with my own. He leaned towards me and with a grin said: “Get outta this place before it eats you up, Jack”.
“What do you mean?” I didn’t understand.
“It’s not all that great like I told you back in the bar. Hey, remember how we watched Fight Club together, back when we were younger? Do you remember the first rule?”
Of course I do. “You do not talk about Fight Club.”
“Well, same applies for problems in Hollywood. Nothing would work here, if everything wasn’t perfect. And nothing can ever be perfect. Hollywood with all its glamour is just an illusion. In fact, it’s a small world on its own. No stranger can understand it. And when you finally do understand it, you’re part of it. There’s no escape for you then.”
“Man, you’re getting deep.”
“Sheryl doesn’t wanna fuck.”
“Oh. I see.”

We zipped up just in time, when the girls and Manny with a bottle of sparkling wine appeared from behind the corner. I reached Zoë and grabbed her in my arms. She ripped the bottle from Craig’s hands.
 “Thank you, my prince. My feet were killing me.”
“It’s a pleasure, my lady. Now give me a sip from that bottle. Your stallion is thirsty. Thanks.” Zoë took one more slip from the bottle and finished it.
 “The well has run dry. Put me down.”
 Craig took the last two bottles out of his clinking plastic bag, gave one to the trio of ladies and Manny, took the other himself and speeded up to match my pace.

xxx

We finally reached Chateau Marmont. Manny and girls were far out of sight already, it was just me and Craig. There was a stranger leaned against the Chateau’s wall, the first stranger we’ve met that night. Craig approached her: “What art thou doing here this fine evening, my lady of the night? He added a little bow, but he lost balance, so it looked rather ridiculously. She looked at us and smiled amiably. Heather, which she said was her name, was a real beauty. She had a long black hair underneath her hoodie and her facial features looked like those of eastern European girls. She must’ve been barely twenty, but she didn’t seem to be ashamed of the bottle she was holding in her little hand, on the opposite, she took a big swing and wiped her mouth like a confirmed drunkard.
We stayed for quite some time and we had a good time. She was funny, gentle and showed to be a real party queen. But then, Craig said out of nowhere something that I consider completely inappropriate. Shame I didn’t at the time. He said: “Jack, you wanted contract, right? Oh, I’ll get you a contract little fella. And you’ll get a threesome with me and the lady here for free! You in?”

That’s the last thing I remember from the night.

xxx

Tick tock says the fucker on the wall. Tick tock, he insists. Doesn’t feel like stopping. I opened my eyes, only to be blinded by the bright sunshine. My head was throbbing. I commanded my brain to lift my eyelids. He didn’t like it, but he complied. This time I beat the sun. At least it was my apartment. I reached to my bedside table and I found Aspirin and sunglasses, truly a gift from heaven. Only now I noticed Zoë wasn’t there. I got up and dragged my ass to the living room. There were two things on the table. First I picked up the letter. It was carefully wrapped. I tore it apart. A ring fell out. A twin to the one I was wearing. There was a piece of paper too. The writing was shaken, stained with tears.

Is this what this place is like?
…how you are like?
We should never have come here.
We could have been happy.
Your dreams are foolish.
It’s your fault.

By the time you read this, I’ll be on my way back to Seattle. I’ll be staying at my dad’s for a while.
Don’t come.
I don’t know if we’ll see each other, ever.
I’m not sure if I want to.
Goodbye, Jack.

Zoë

The letter fell out of my hand. Thoughts started racing in my brain like little worms. Then I remembered what Manny said last night. I pictured his voice in my head: “You’re in the small world of Hollywood. Even the sun and the trees hate you here. That’s why you must pretend you’re beloved. Once you understand how the small world works, there’s no running away. Your new life begins NOW.”

Computer, the other thing on the table, beeped loudly and the screen lit up. A new mail from Craig has arrived. There was some document attached and a piece of text:

Oh, boy. You sure know how to party. Sign here. I’ll make you a star. And welcome to our small world. I am its ruler.

P.S.: Get rid of that little bitch you dragged around last night. I’ll get you a better one.

welkam.

Ano, ano, ano.
A už je to tady.
Už to jede.
Už se to roztáčí.
Je to fajn?

Big fuckin' aye, that's fine.

4 kvintáni + povídky = bhw.
(bhw je citoslovce, co jsem vymyslel. Značí to údiv a nepochepní zároveň.)

BK = stále čeká na svůj happy-end. Její největší zálibou je obsese idolama. Ty si na základě náhodnýho výběru nejdřív sama vytvoří.

JH = prej teď letí softporno. No, aspoň někdo se tu věnuje trendům! Co nezná wiki, Herpex taky nezná. Ale tak aspoň, že je král.

HR = SMRT. Ale ne pro zvířátka, ty jsou moc roztomilý. Černá je univerzální barva. Teda, pokud si radši zajdete na pohřeb, než na svatbu.

MC = Jo, to je ten anglickej. Proč nepíše ve svým mateřským jazyce? No, on je celej takovej ňejakej divnej. Ale to nevadí. On je za to rád. A mimochodem, právě teď o sobě píše ve 3. osobě a připadá si proto hrozně schizofrenní.