Stmívá se, tma
již pohltila slunce do jediného paprsku, chlad se rozlil do ulic. Je jasný
podzimní večer a já se procházím po pustých namrzlých chodnících zašlé čtvrti.
Jdu domů
a jako každý večer, si sedám na
lavičku na kraji parku s krásným výhledem na město.
Je pozdě, droboulinké kapky mlhy
mi zůstávají na kabátu a obličeji. Sleduji měsíc, tu krásnou magickou lunu,
která je nyní v úplňku. Je pozdě, měla bych už asi jít.
Zvuky
mých podpatků klapajících po namrzající dlažbě úzkých uliček se rozléhají
a odrážejí o zdi domů. Jako
kdybych tu byla sama, nic než já a ten ubíjející pronikavý zvuk mých lodiček.
Najednou ale zaslechnu rychlé šustivé pohyby. Nejsem sama, mám společnost…
Stín. Zase. Všude se náhle míhají siluety neznámých postav. Přebíhají
z chodníku na chodník a jsou vidět jen díky pouličnímu osvětlení. Co to
ale je? Kdo to je? Co tu chce? Mám utéct? Začít volat o pomoc? V hlavě se
mi honí plno zmatených nápadů a scén, které znám z hororů a velkofilmů.
Ale přitom tu stojím jen dál, jako přimražená, neschopná slova ani pohybu…
Vlastně
jsem měla dost času na to něco dokázat. Mohla jsem se chopit všech šancí
v životě, využít pomoci druhých. Něco ve mně mi ale radilo:,,Jdi si
vlastní cestou!‘‘ Nikdy jsem si z ničeho nedělala starost, vše špatné jsem
hodila za hlavu a vytyčila si místo toho nové cíle. Neříkám, že nejsem
cílevědomá nebo bez ambic, jen se ze všeho hned nezhroutím. Konec konců, je to jen život. Ano, život, se kterým mohu
zacházet, jak chci. Moji rodiče mi vždy říkávali:,,Dělej vše proto, abys byla
šťastná…‘‘ Oni byli šťastní. Zemřeli šťastní.
A tak i já jsem šťastná na tomto
světě, na kterém mi dali možnost žít. Myslím na ně dnem i nocí a ptám se sama
sebe v obtížných situacích:,,Co by udělali oni?‘‘ Je možné, že se ostatním
lidem zdá, že neberu nic vážně. Možná je to také pravda. Jsem si jistá jen
jednou věcí, kterou opravdu beru vážně – život.
A ať už se má stát cokoliv, bez boje se ho vzdát nehodlám.
Ano,
mohla jsem jít studovat, rozvíjet se, cestovat. Mohla jsem poznávat nové lidi,
kultury a zvyky. Mohla jsem mít velkou rodinu, skvělou kariéru, válet se
v penězích.
A nebo jsem mohla být šťastná.
Užívat si života plnými doušky. Utrácet peníze za zážitky. Dělat si radost.
Obklopovat se zábavou a slavnostmi. I přesto, že jsem společenský typ, nemám
mnoho přátel. Ostatní lidé nechápou mé teorie. Nechápou, proč jsem taková, jaká
jsem. Nechápou mé já. Mohla jsem být úspěšná, ale nejsem… Nemyslím na
budoucnost nepoučuji se z minulosti. Žiji okamžikem. To mě tolik naplňuje
a přitahuje.
Místo
toho, abych teď pečovala doma o svou milovanou rodinu, vařila, prala a měla
okouzlujícího manžela, se sama procházím nebezpečnou čtvrtí v noci za
úplňku. Mohla jsem si svého života vážit a užívat víc, ale už je pozdě.
Cítím,
jak se mi jakési drápy zarývají hluboko pod kůži zad. Krev prýští všude kolem.
Postavy se pomalu vynořují zpoza rohů starých zašlých budov a vrhají se na mé
svíjející bezbranné tělo. Je pozdě křičet a utíkat. Je pozdě něco dělat se
životem. Je pozdě, měla bych už jít…
Žádné komentáře:
Okomentovat