Delta D

„Odjíždím,“ řekla Ingrid se slzami v očích.

„Kam?“

„Do Kanady.“

„Ale proč?“ zeptal se zoufale.

„Nabídli mi tam práci.“

„A to už se nevrátíš?“

„Ne.“

„Kdy odjíždíš přesně?“

„Zítra ráno. Jsi naštvanej?“

„Ne,“ odsekl, „ nejsem.“

„Musim si jít zabalit, ale chtěla jsem ti to ještě předtim říct.“

„To sis nemusela dělat škodu.“

„Nezlob se, prosím.“

„Už jsem ti řek‘, že se nezlobim!“ téměř zakřičel Oliver a vší silou zabouchl dveře. Chvíli počkal, až uslyší vzdalující se kroky a potom se zády opřel o zeď a zhluboka oddechoval.

„Kdopak to byl, zlato?“ ozvalo se za ním. Byla to jeho manželka Klaudie.

„Nikdo, jen Ingrid.“ Neměl náladu tohle s někým rozebírat.

„A co chtěla?“

„Nic. Jdu ven, vrátim se večer.“ Rychle strhl bundu z věšáku a nazul si boty. Potom vyběhl z domu ven. Šel rovně a na konci ulice zahnul směrem k rybníku.

Kráčel svižně a podzimní vánek mu odfoukával vlasy z obličeje. Najednou si vzpomněl, že bundu ještě stále drží v ruce a ledabyle si ji oblékl a zapnul. Mířil na lavičku na samotném okraji lesa. Posadil se a tupě zíral před sebe. V hlavě měl jediné: Ingrid. Její odjezd. Proč teď? Zrovna když si začal uvědomovat, že… Ne, musí tu myšlenku zapudit. Vymazat z hlavy. Vždyť miluje svou manželku, ne? Spíš miloval. Kdysi dávno. Pořád jí má rád. Ale už to není ono, chtěl by něco víc, začal se nudit. Proč se do toho sňatku tak dral i přesto, že mu Ingrid říkala, že je to hloupost, že ji nezná? Neposlechl ji, myslel, že na něj žárlila. Protože ona byla sama, nikoho neměla, protože upřednostňovala svůj pracovní život nad osobním. A taky si kdysi naivně myslel, že ho možná miluje. Nejen jako přítele, ale i jako něco víc. Oliver ale víc stál o její přátelství a bál se, že by mohli všechno zničit. Teď už věděl, že udělal chybu. Měl jim dát šanci. Riskovat. Udělat jedinou věc, kterou nikdy předtím nezvládl. A teď Ingrid odjíždí. Musí ji donutit zůstat a zbytek už se nějak vyřeší. Nesmí odjet.

„Večerní procházka?“ ozval se za ním jemný hlas Ingrid.

„Tak trochu. A ty?“

„Chtěla jsem se tady se vším rozloučit. A upřímně, doufala jsem, že tě tu najdu.“ Usmála se a posadila.

„Znáš mě dobře.“

„Pokud dobře vim, tak už dvacet sedm let,“ řekla vesele a hlavou jí začaly vířit vzpomínky na společné dětství. Rychle je přerušil.

„Můžu se tě na něco zeptat? Odpovíš mi upřímně?“ řekl smutně Oliver.

„Víš, že jo.“

„Kam jedeš přesně do tý Kanady?“

„Do Montrealu.“

„Aha.“ Chvíli seděli tiše.

„A teď ty, vadí ti to?“

„Jo. Víš, mám trochu problémy s Klaudií a nedokážu si představit, že tu nebudeš ty.“

„Věděl si, že tu nebudu vždycky, když budeš potřebovat.“

„Doufal jsem v to.“

„Mě tu prostě nic nedrží. Musim odjet a dostat se pryč ode všeho známýho.“

„Proč mi to děláš? Copak nevíš, jak tě mám rád a jak tě potřebuju?“

„Vim, že mě máš rád, ale to mi nestačí. Potřebuju začít žít i svůj život. Třeba potkám někoho v Kanadě.“

„In, prosím, neodjížděj,“ oslovil ji přezdívkou z dětství.

„Řekni mi dva dobrý důvody. Anebo ne, řekni mi jedinej!“ zvýšila hlas a z očí jí tekly slzy.

„Co třeba proto, že tě miluju?“ vykřikl, „je to pro tebe dost dobrej důvod?“

„Neslibuj mi nic, co nejsi schopnej naplnit. Vždyť Klaudie je tvoje manželka a ty jí očividně miluješ.“

„Tebe víc. Zůstaň.“

„Ne. Víš co? Poslouchej mě chvíli. Koukni se na to z mojí strany.“ Odmlčela se a její pohled se zastavil na poklidné vodní hladině. Rukou si otřela slzy.

„Naše životy jsou jak ten Dunaj. Vyrostli jsme spolu, společně sílili a dospívali. Přidávali se k nám další a další lidi. Ale furt jsme to byli my. Hlavně my. Ale už jsme spolu dost dlouho. Dospěli jsme k deltě. Je čas se vydat jinýma cestama. Je čas se rozdělit. Nevim jak ty, ale já potřebuju změnu. Musim odjet. Ničí mě žít vedle tebe a Klaudie. I když jí mám ráda. Ale neboj, vždyť se zase potkáme v moři.“ Zasmála se nad tou poslední metaforou.

„Myslíš v nebi?“

„Jo.“

„Víš, že na to nevěřim.“

„Jo, vim. Ale já jo. A když tomu uvěříš i ty, splní se nám to.“

„Jak to můžeš vědět? Kde bereš tolik optimismu?“ Na to odpověděla smíchem. Vzala ho za ruku. Seděli tam ještě dlouho. Tiše. Nespali. Jen seděli a snažili se nejvíce si užít společnosti toho druhého. Oba se snažili nemyslet na to, že Ingrid už za pár hodin odjede.

Už mířila k letadlu, v jedné ruce kufr, v druhé kabelka. Nastoupila do autobusu, který ji odvezl ke schodům do Boeingu. Usadila se na svoje sedadlo a vytáhla si knihu. Podívala se z okna. A najednou uviděla Olivera, který zrovna dobíhal ke schodům. Jenže dveře se už zavřely. Letadlo se rozjíždělo a ona koutkem oka spatřila Olivera, jak se najednou i se schody klátí k zemi. Ještě stihla zahlédnout, jak se krev rozstříkla všude kolem. Otočila hlavou dopředu. „ROFL,“ řekla, a společně s jeho platinovými Rolexkami v kapse se vydala vstříc novým dobrodružstvím.

Do neznáma - Mirek

Při pobytu na druhý straně Atlantiku, jak jistě chápete, mi začala čeština připadat exotická a krásná. Taky z hlavy nemůžu dostat jednu scénu, která se přede mnou všude opakuje; Alan Wake, Saturnin, Samotáři. 

A když před sebou vidíme všechnu tu krásu, ležíme mlčky a v úžasu. Našel už jsem tebe, tak proč bych hledal slova? A tak slyším pouze, jak kolem prolétá sova. Její odraz se rychle promítne na hladině tůně, kde se střetává s mým upřeným pohledem. Rázem shodím svršek a do hlubin se kácím. Tys‘ přišla na břeh, podívat se; zkontrolovat. Leč na jedno si zapomněla; půda kolem potoka podmáčená byla. A tak jsi ke mně zahučela a já předstíral, že jsem to neměl takhle v plánu. Předstíral jsem hrdinství, když jsem tě, princezno, před vodou zachraňoval. Položil jsem tě do mechu, poskytl jsem ti útěchu a jal se sušit tvoje šaty. Kus provázku z brašny jsem natáhl od větve k větvi – u toho jsem tě pozoroval, zda jsi z mojí zručnosti tak na větvi, jak bys býti měla – a tvůj oděv na to pověsil.

Pak jsem jenom čekal, až přijde zima,
čekal jsem do doby, než jsi pocítila potřebu tepla na dotek.
A pak jsem s ladnou elegancí, ale ne chladnou hlavou,
toho tepla poskytl, neb jsem věděl, žes‘ tou pravou.

Dunaj povídka bitches!

Muž stojí na písečném ostrově zády ke mně. Na sobě má jen plavky. Dívá se směrem k lesu. Asi přemýšlí, jak se dostat zpět. Já o tom přemýšlím rozhodně. Nebo možná na někoho čeká. Nevím.

Sedím na červeno-bílé lavičce někde vprostřed levé strany lodi. Společně se mnou je na ní asi osmdesát dětí. Některé pobíhají, smějí se, hrají hry, jiné poklidně sedí na svých místech a konverzují s ostatními. Dívka s černými vlasy fotografuje snad úplně všechno. Vyfoť mě se stromem. Vyfoť mě bez stromu. A teď mě vyfoť ve vzduchu. Očividně ji to baví. Chvíli ji se zájmem pozoruji. Pak se můj pohled opět stáčí k neuvěřitelně široké a impozantní řece.

Dunaj je jedinečná řeka, v Evropě je druhou nejdelší. Dodnes se vedou spory o tom, kde se vlastně nachází její pramen, nejpravděpodobněji vzniká soutokem dvou potoků – Bregu a Brigachu. Jisté však je, že protéká deseti státy Evropy a leží na něm několik velkých měst, jako je Budapešť, Bratislava, Vídeň a Bělehrad. Ústí do Černého moře v Rumunsku. Mně osobně tohle nic moc o jejím charakteru neříká. Ale obávám se, že nedokážu říci nic, co by ho charakterizovalo dokonale. Musíte to prostě vidět na vlastní oči. Určitě by vás to překvapilo stejně jako mě.

Míříme do Visegrádu. Cesta tam z Ostřihomi trvá přibližně hodinu a půl. Pluje se po proudu. Je to dostatek času na rozjímání a případnou četbu. Proto je tato cesta pro mě tak vzrušující. Nedokážu si dost dobře představit nic romantičtějšího. Modrá obloha nade mnou, poklidný Dunaj pode mnou a mí přátelé vedle mě. Připadám se jako hrdinka nějakého rodinného románu. Nebo bych se mohla proměnit v akční hrdinku, jako z vernerovek. Zavírám oči, hlavu pokládám na nepohodlnou lavičku a nechávám se ukolébávat houpáním lodi a šuměním řeky.

Zdá se mi o tom muži na ostrově. Zdá se mi, že to není ostrov na Dunaji, ale že je někde v moři a je tak malý, že přejít ho napříč trvá půl minuty. Kolem dokola není živé duše. Nevím, jak se tam mohl dostat. Pravděpodobně ho tam někdo dovezl, nebo ztroskotal. Teprve teď se probral a je zmatený. Rozhlíží se kolem. Břeh bičují vysoké vlny. Muž se vrhá do vody. Snaží se plavat proti nim, ale nedaří se mu to. Moře si s ním pohrává. V jednu chvíli se mu voda dostává do očí…

S trhnutím se probouzím a zjišťuji, že mě někdo z legrace polil vodou. Achjo. Zrovna dorážíme do Visegrádu. Loď parkuje u mola a spolužáci se baví tím, že vymýšlí nesmyslné sázky, jako že pokud jeden z nich přeskočí na druhou loď vedle, dostane „kilo“. Hned v další větě se však dovídáme, že se jednalo o sto forintů a všichni propukávají v hlasitý smích. Forinty jsou vůbec zvláštní měna. Jeden forint se rovná sto fillérům, které se však nepoužívají a to z jednoduchého důvodu, když si představíte, že jeden forint je přibližně 0,09 koruny. To proto ten smích.

Ve městě se nezastavíme, protože máme málo času a ještě chceme navštívit hrad na skále nad ním. Dozvídáme se ale, že Visegrád je významným místem nejen pro české dějiny a to hned dvakrát. Ve 14. století se zde setkali tři králové – český, uherský a polský, aby uzavřeli spojenectví proti Habsburkům. Ve 20. století se zde setkali zástupci České a Slovenské federativní republiky, Maďarska a Polska, aby se dohodli na spolupráci při vstupu do Evropské Unie. Vznikla tzv. Visegrádská skupina.

Po krátké přednášce se vydáváme po schodech nahoru na dlážděnou cestu, která vede skrz tzv. Dolní hrad. Tam se zastavujeme a posloucháme bubnování muže ve středověkém kostýmu. Když dohraje, pokračujeme bahnitou lesní cestou na Horní hrad. Ten nenavštívíme všichni, ale ti, kteří ano, shlédnou výstavu voskových figurín. Ostatní si užívají pohled na hrad zvenčí, přírodu, stánky se suvenýry a později oběd. Jenže čas se neúprosně krátí a my jsme nuceni sestoupit dolů k našemu plavidlu, nalodit se a opustit Visegrád.

Cesta nazpátek je poklidnější hlavně proto, že většina lidí je znavena a rozvaluje se na stolech a lavičkách se zavřenýma očima. A já sedím na stejné lavičce jako předtím, na klíně mám rozloženou knihu, kterou ale ve skutečnosti nečtu. Mám ji tam jako kulisu. Mnohem radši se koukám po krajině. Zalesněné zelené kopečky pravidelně střídají vesničky s bílými domky. Tu a tam na břehu vidím postavičky, které se věnují nejrůznějším činnostem. Támhle nějaká žena zalévá květiny. Její soused si zas čte na verandě knihu a houpe se u toho na houpacím křesle. Na druhé straně vidím rodinku na výletě. A tam kdesi v dáli bude ten muž v plavkách. Bude tam stát jako předtím.

Měla jsem pravdu. Je tam. Tentokrát však sedí na zemi a kreslí prstem do písku. Upřeně na něj hledím. Chápu ho a závidím mu. Také bych občas ráda doplavala na nějaký ostrov a byla tam jen tak sama. Jen bych tam tak seděla, nic nedělala a užívala si klidu.

Ale to se asi jen tak nestane.

K Dunaji daleko.

A do Vltavy bych nevlezla ani za nic.

Viděli jste ji někdy?

Je špinavá.

Hodně.