Do neznáma - Mirek

Při pobytu na druhý straně Atlantiku, jak jistě chápete, mi začala čeština připadat exotická a krásná. Taky z hlavy nemůžu dostat jednu scénu, která se přede mnou všude opakuje; Alan Wake, Saturnin, Samotáři. 

A když před sebou vidíme všechnu tu krásu, ležíme mlčky a v úžasu. Našel už jsem tebe, tak proč bych hledal slova? A tak slyším pouze, jak kolem prolétá sova. Její odraz se rychle promítne na hladině tůně, kde se střetává s mým upřeným pohledem. Rázem shodím svršek a do hlubin se kácím. Tys‘ přišla na břeh, podívat se; zkontrolovat. Leč na jedno si zapomněla; půda kolem potoka podmáčená byla. A tak jsi ke mně zahučela a já předstíral, že jsem to neměl takhle v plánu. Předstíral jsem hrdinství, když jsem tě, princezno, před vodou zachraňoval. Položil jsem tě do mechu, poskytl jsem ti útěchu a jal se sušit tvoje šaty. Kus provázku z brašny jsem natáhl od větve k větvi – u toho jsem tě pozoroval, zda jsi z mojí zručnosti tak na větvi, jak bys býti měla – a tvůj oděv na to pověsil.

Pak jsem jenom čekal, až přijde zima,
čekal jsem do doby, než jsi pocítila potřebu tepla na dotek.
A pak jsem s ladnou elegancí, ale ne chladnou hlavou,
toho tepla poskytl, neb jsem věděl, žes‘ tou pravou.