Delta D

„Odjíždím,“ řekla Ingrid se slzami v očích.

„Kam?“

„Do Kanady.“

„Ale proč?“ zeptal se zoufale.

„Nabídli mi tam práci.“

„A to už se nevrátíš?“

„Ne.“

„Kdy odjíždíš přesně?“

„Zítra ráno. Jsi naštvanej?“

„Ne,“ odsekl, „ nejsem.“

„Musim si jít zabalit, ale chtěla jsem ti to ještě předtim říct.“

„To sis nemusela dělat škodu.“

„Nezlob se, prosím.“

„Už jsem ti řek‘, že se nezlobim!“ téměř zakřičel Oliver a vší silou zabouchl dveře. Chvíli počkal, až uslyší vzdalující se kroky a potom se zády opřel o zeď a zhluboka oddechoval.

„Kdopak to byl, zlato?“ ozvalo se za ním. Byla to jeho manželka Klaudie.

„Nikdo, jen Ingrid.“ Neměl náladu tohle s někým rozebírat.

„A co chtěla?“

„Nic. Jdu ven, vrátim se večer.“ Rychle strhl bundu z věšáku a nazul si boty. Potom vyběhl z domu ven. Šel rovně a na konci ulice zahnul směrem k rybníku.

Kráčel svižně a podzimní vánek mu odfoukával vlasy z obličeje. Najednou si vzpomněl, že bundu ještě stále drží v ruce a ledabyle si ji oblékl a zapnul. Mířil na lavičku na samotném okraji lesa. Posadil se a tupě zíral před sebe. V hlavě měl jediné: Ingrid. Její odjezd. Proč teď? Zrovna když si začal uvědomovat, že… Ne, musí tu myšlenku zapudit. Vymazat z hlavy. Vždyť miluje svou manželku, ne? Spíš miloval. Kdysi dávno. Pořád jí má rád. Ale už to není ono, chtěl by něco víc, začal se nudit. Proč se do toho sňatku tak dral i přesto, že mu Ingrid říkala, že je to hloupost, že ji nezná? Neposlechl ji, myslel, že na něj žárlila. Protože ona byla sama, nikoho neměla, protože upřednostňovala svůj pracovní život nad osobním. A taky si kdysi naivně myslel, že ho možná miluje. Nejen jako přítele, ale i jako něco víc. Oliver ale víc stál o její přátelství a bál se, že by mohli všechno zničit. Teď už věděl, že udělal chybu. Měl jim dát šanci. Riskovat. Udělat jedinou věc, kterou nikdy předtím nezvládl. A teď Ingrid odjíždí. Musí ji donutit zůstat a zbytek už se nějak vyřeší. Nesmí odjet.

„Večerní procházka?“ ozval se za ním jemný hlas Ingrid.

„Tak trochu. A ty?“

„Chtěla jsem se tady se vším rozloučit. A upřímně, doufala jsem, že tě tu najdu.“ Usmála se a posadila.

„Znáš mě dobře.“

„Pokud dobře vim, tak už dvacet sedm let,“ řekla vesele a hlavou jí začaly vířit vzpomínky na společné dětství. Rychle je přerušil.

„Můžu se tě na něco zeptat? Odpovíš mi upřímně?“ řekl smutně Oliver.

„Víš, že jo.“

„Kam jedeš přesně do tý Kanady?“

„Do Montrealu.“

„Aha.“ Chvíli seděli tiše.

„A teď ty, vadí ti to?“

„Jo. Víš, mám trochu problémy s Klaudií a nedokážu si představit, že tu nebudeš ty.“

„Věděl si, že tu nebudu vždycky, když budeš potřebovat.“

„Doufal jsem v to.“

„Mě tu prostě nic nedrží. Musim odjet a dostat se pryč ode všeho známýho.“

„Proč mi to děláš? Copak nevíš, jak tě mám rád a jak tě potřebuju?“

„Vim, že mě máš rád, ale to mi nestačí. Potřebuju začít žít i svůj život. Třeba potkám někoho v Kanadě.“

„In, prosím, neodjížděj,“ oslovil ji přezdívkou z dětství.

„Řekni mi dva dobrý důvody. Anebo ne, řekni mi jedinej!“ zvýšila hlas a z očí jí tekly slzy.

„Co třeba proto, že tě miluju?“ vykřikl, „je to pro tebe dost dobrej důvod?“

„Neslibuj mi nic, co nejsi schopnej naplnit. Vždyť Klaudie je tvoje manželka a ty jí očividně miluješ.“

„Tebe víc. Zůstaň.“

„Ne. Víš co? Poslouchej mě chvíli. Koukni se na to z mojí strany.“ Odmlčela se a její pohled se zastavil na poklidné vodní hladině. Rukou si otřela slzy.

„Naše životy jsou jak ten Dunaj. Vyrostli jsme spolu, společně sílili a dospívali. Přidávali se k nám další a další lidi. Ale furt jsme to byli my. Hlavně my. Ale už jsme spolu dost dlouho. Dospěli jsme k deltě. Je čas se vydat jinýma cestama. Je čas se rozdělit. Nevim jak ty, ale já potřebuju změnu. Musim odjet. Ničí mě žít vedle tebe a Klaudie. I když jí mám ráda. Ale neboj, vždyť se zase potkáme v moři.“ Zasmála se nad tou poslední metaforou.

„Myslíš v nebi?“

„Jo.“

„Víš, že na to nevěřim.“

„Jo, vim. Ale já jo. A když tomu uvěříš i ty, splní se nám to.“

„Jak to můžeš vědět? Kde bereš tolik optimismu?“ Na to odpověděla smíchem. Vzala ho za ruku. Seděli tam ještě dlouho. Tiše. Nespali. Jen seděli a snažili se nejvíce si užít společnosti toho druhého. Oba se snažili nemyslet na to, že Ingrid už za pár hodin odjede.

Už mířila k letadlu, v jedné ruce kufr, v druhé kabelka. Nastoupila do autobusu, který ji odvezl ke schodům do Boeingu. Usadila se na svoje sedadlo a vytáhla si knihu. Podívala se z okna. A najednou uviděla Olivera, který zrovna dobíhal ke schodům. Jenže dveře se už zavřely. Letadlo se rozjíždělo a ona koutkem oka spatřila Olivera, jak se najednou i se schody klátí k zemi. Ještě stihla zahlédnout, jak se krev rozstříkla všude kolem. Otočila hlavou dopředu. „ROFL,“ řekla, a společně s jeho platinovými Rolexkami v kapse se vydala vstříc novým dobrodružstvím.