Muž stojí na písečném ostrově zády ke mně. Na sobě
má jen plavky. Dívá se směrem k lesu. Asi přemýšlí, jak se dostat zpět. Já
o tom přemýšlím rozhodně. Nebo možná na někoho čeká. Nevím.
Sedím na červeno-bílé lavičce někde vprostřed levé
strany lodi. Společně se mnou je na ní asi osmdesát dětí. Některé pobíhají,
smějí se, hrají hry, jiné poklidně sedí na svých místech a konverzují
s ostatními. Dívka s černými vlasy fotografuje snad úplně všechno. Vyfoť mě se stromem. Vyfoť mě bez stromu. A
teď mě vyfoť ve vzduchu. Očividně ji to baví. Chvíli ji se zájmem pozoruji.
Pak se můj pohled opět stáčí k neuvěřitelně široké a impozantní řece.
Dunaj je jedinečná řeka, v Evropě je druhou
nejdelší. Dodnes se vedou spory o tom, kde se vlastně nachází její pramen, nejpravděpodobněji
vzniká soutokem dvou potoků – Bregu a Brigachu. Jisté však je, že protéká
deseti státy Evropy a leží na něm několik velkých měst, jako je Budapešť,
Bratislava, Vídeň a Bělehrad. Ústí do Černého moře v Rumunsku. Mně osobně
tohle nic moc o jejím charakteru neříká. Ale obávám se, že nedokážu říci nic,
co by ho charakterizovalo dokonale. Musíte to prostě vidět na vlastní oči.
Určitě by vás to překvapilo stejně jako mě.
Míříme do Visegrádu. Cesta tam z Ostřihomi trvá
přibližně hodinu a půl. Pluje se po proudu. Je to dostatek času na rozjímání a
případnou četbu. Proto je tato cesta pro mě tak vzrušující. Nedokážu si dost
dobře představit nic romantičtějšího. Modrá obloha nade mnou, poklidný Dunaj
pode mnou a mí přátelé vedle mě. Připadám se jako hrdinka nějakého rodinného
románu. Nebo bych se mohla proměnit v akční hrdinku, jako
z vernerovek. Zavírám oči, hlavu pokládám na nepohodlnou lavičku a
nechávám se ukolébávat houpáním lodi a šuměním řeky.
Zdá se mi o tom muži na ostrově. Zdá se mi, že to
není ostrov na Dunaji, ale že je někde v moři a je tak malý, že přejít ho
napříč trvá půl minuty. Kolem dokola není živé duše. Nevím, jak se tam mohl
dostat. Pravděpodobně ho tam někdo dovezl, nebo ztroskotal. Teprve teď se
probral a je zmatený. Rozhlíží se kolem. Břeh bičují vysoké vlny. Muž se vrhá
do vody. Snaží se plavat proti nim, ale nedaří se mu to. Moře si s ním
pohrává. V jednu chvíli se mu voda dostává do očí…
S trhnutím se probouzím a zjišťuji, že mě někdo
z legrace polil vodou. Achjo. Zrovna dorážíme do Visegrádu. Loď parkuje u
mola a spolužáci se baví tím, že vymýšlí nesmyslné sázky, jako že pokud jeden
z nich přeskočí na druhou loď vedle, dostane „kilo“. Hned v další
větě se však dovídáme, že se jednalo o sto forintů a všichni propukávají
v hlasitý smích. Forinty jsou vůbec zvláštní měna. Jeden forint se rovná
sto fillérům, které se však nepoužívají a to z jednoduchého důvodu, když
si představíte, že jeden forint je přibližně 0,09 koruny. To proto ten smích.
Ve městě se nezastavíme, protože máme málo času a
ještě chceme navštívit hrad na skále nad ním. Dozvídáme se ale, že Visegrád je
významným místem nejen pro české dějiny a to hned dvakrát. Ve 14. století se
zde setkali tři králové – český, uherský a polský, aby uzavřeli spojenectví
proti Habsburkům. Ve 20. století se zde setkali zástupci České a Slovenské
federativní republiky, Maďarska a Polska, aby se dohodli na spolupráci při
vstupu do Evropské Unie. Vznikla tzv. Visegrádská skupina.
Po krátké přednášce se vydáváme po schodech nahoru
na dlážděnou cestu, která vede skrz tzv. Dolní
hrad. Tam se zastavujeme a posloucháme bubnování muže ve středověkém
kostýmu. Když dohraje, pokračujeme bahnitou lesní cestou na Horní hrad. Ten nenavštívíme všichni,
ale ti, kteří ano, shlédnou výstavu voskových figurín. Ostatní si užívají
pohled na hrad zvenčí, přírodu, stánky se suvenýry a později oběd. Jenže čas se neúprosně krátí a my jsme nuceni
sestoupit dolů k našemu plavidlu, nalodit se a opustit Visegrád.
Cesta
nazpátek je poklidnější hlavně proto, že většina lidí je znavena a rozvaluje se
na stolech a lavičkách se zavřenýma očima. A já sedím na stejné lavičce jako
předtím, na klíně mám rozloženou knihu, kterou ale ve skutečnosti nečtu. Mám ji
tam jako kulisu. Mnohem radši se koukám po krajině. Zalesněné zelené kopečky
pravidelně střídají vesničky s bílými domky. Tu a tam na břehu vidím
postavičky, které se věnují nejrůznějším činnostem. Támhle nějaká žena zalévá
květiny. Její soused si zas čte na verandě knihu a houpe se u toho na houpacím
křesle. Na druhé straně vidím rodinku na výletě. A tam kdesi v dáli bude
ten muž v plavkách. Bude tam stát jako předtím.
Měla
jsem pravdu. Je tam. Tentokrát však sedí na zemi a kreslí prstem do písku.
Upřeně na něj hledím. Chápu ho a závidím mu. Také bych občas ráda doplavala na
nějaký ostrov a byla tam jen tak sama. Jen bych tam tak seděla, nic nedělala a
užívala si klidu.
Ale
to se asi jen tak nestane.
K Dunaji
daleko.
A
do Vltavy bych nevlezla ani za nic.
Viděli
jste ji někdy?
Je
špinavá.
Hodně.
Žádné komentáře:
Okomentovat