2x fejeton pro Tatíčka

Stejně jako Pepovi, i mně bylo líto, že tu nic není. Jenže teď jak zařizuju odjezd a Vánoce a kdoví-co-ještě-všechno-dalšího, vážně nemám čas. Tak sem aspoň hodim fejeton, kterej nám zadal náš nejdražší pan profesor. Kritika vítána, avšak mějte na paměti, že jsem to psala asi v jednu ráno po dloouhym referátu na proteiny. Kdyby někdo chtěl, tak ho sem můžu dát taky... :P 

-B.

Sekundáni a ti druzí

Mladší ročníky jsou zábavné. Občas. Avšak poslední dobou jako by si dávaly speciálně záležet, aby pobavily chudinku sextu, když z ní zbylo jen pár statečných. Někteří mladší chlapci píší starším dívkám o tom, jak se oni mají a ptají se jich, jak se mají zase ony. A ony většinou chtějí, aby jim oni nepsali, ale nevědí, jak to jemně naznačit, takže skončí u toho, že jim velmi podrobně popisují symptomy svých onemocnění, případně jim přestanou odepisovat. Ale ani dívky z nižšího gymnázia nezůstávají pozadu. Problémem ale zůstává, že se všechny zakoukaly do stejného hocha, jehož srdce ještě ke všemu vlastní jiná. To jim ale očividně nebrání v psaní srdceryvných vzkazů o svých citech. A samozřejmě pak tu jsou vždy zábavní mladší sourozenci. „Malej Jirka“ a „Malá Verča“ působí v Praze jako chabé náhrady svých starších bratrů a sester. No, hlavně že se nějak zabavíme, protože jinak bychom se museli stresovat myšlenkami na naši blížící se primu, maturitní ples, maturity, vysokou školu, budoucnost, smrt… No dobře, teď možná lehce přeháním. Ale ve škole se vůbec nic neděje a trocha „anakiše“ ještě nikdy nikoho nezabila. No, stejně za několik málo dní skončí svět. Jenže to se dřív unudím k smrti, než mě zastihne apokalypsa. Do té doby nám snad začnou psát i primáni.

Kafování

Poslední dobou se u nás ve třídě rozmohlo „kafování“. Každé ráno se v ošklivé bílé varné konvici vaří voda na kávu. Když na mě zbude voda, popadnu svůj ošklivý hrnek, na kterém je natištěn ošklivý obraz od Moneta. Nechápu, co si myslel ten člověk, který ho navrhoval. Přeci si nemohl říkat: „Ten Monet tady, to bude krása, to budou všichni čumět! Hlavně ať mi nepasuje na tom spoji. Jo, a doprostřed bych moh‘ napsat Monet, to bude hrozně super! Lidi můžou pít a zároveň se vzdělávat!“, nebo snad ano? Ať už to bylo jakkoliv, je dokonáno a na mém hrnku bude ten nepěkný obrázek do té doby, než ho někdo rozbije. Co mu však vytknout nemohu, je jeho velikost. Není příliš obrovský ani moc malý. Tak akorát. Kávu do něj vždy ledabyle nasypu a nebojím se ani pořádné dávky cukru. Někteří spolužáci si kávu filtrují, ale já to považuju za ztrátu času. Když jsem ve stavu, že bych kofein upotřebila, nejsem schopná nic okolo vnímat, natož chuť toho, co piji. A samozřejmě ráda přidám do své „čarovné směsi“ i mléko. Ale to jen pokud je. A pokud je, tak je za oknem. A pokud je za oknem, musíme ho nechat roztát. To obvykle trvá neuvěřitelně dlouho, takže si člověk mezitím dá „jedno“ jen tak, aby nemusel čekat. Podle některých je kofein zdravý, podle jiných je zase velmi nezdravý. Je mi jedno, kdo si co říká, hlavní je, že díky němu ve škole neumřu a aspoň deset minut po konzumaci je se mnou legrace.

Flákárna - Mirek

Založeno na pravdivým příběhu dnešního večera. Postava, na kterou "já" mluví, je ale naprosto fiktivní. Jinak je to všechno do detailu přesný, až na to, že zejtra nejdem do disneylandu, ale universal studia. Universal ale holt nezní tak šmrncovně, jako disneyland. Teda, ten větrák jsem si taky vymyslel, a ten veterán se zas tak strašně nemračil....

 Rodinná večeře s šou, sněz vše, co můžeš. Po dvaceti minutách ti odnesou talíř, jakože hotovo. Jdeš si pro novej, klasika, bufet, ale žádnej tam není. Ani jídlo tam není. Time’s up, teď bude šou. Nažrat ses měla před tím.
A ani ten stůl nemáš pro sebe – tím myslím, pro naší rodinu. Sdílíme ho s nějakým týpkem, co dělá marketing pro firmu na toaleťáky a s jeho tátou; veteránem z války, kterej s každým beatem hudby hrcne.
Ta hudba je episodka sama o sobě. Ještě před chvilkou hrál playlist, kterej se snad nemohl jmenovat jinak než „To nejhorší z třetí čtvrtiny minulýho století,“ ale teď to přepnuli na Greatest Hits Chrise Browna. Upřímně, já Rihannu zrovna nemusím.

Teď přichází ta slibovaná podívaná. Je to chlápek středního věku v onošeným saku, s velkou bradavicí na tváři. Jeho mastný vlasy se lesknou ve světle lustrů z plastovýho křišťálu. To světlo s neomylnou pravidelností prořezává vrtulovej větrák.

Ten slizkej pseudobavič si žádá o potlesk, a to ještě ani nezačal. Pán od toaleťáků zatleská, tak aby se neřeklo. Ostatní se tváří… nepobaveně. Výraz v obličeji táty veterána je ještě horší než je u lidí, co si prošli válku, průměrný. A to je sakra mizernej průměr. Zato jedna ženská u vedlejšího stolu se div nerozplývá nadšením. Široce se usmívá a je jí vidět až na mandle, jak má zuby vypadaný.

A ty tu sedíš a ještě asi tak dvě hodiny sedět budeš muset. Pak zmizíš na svůj pokoj a zdřímneš si, abys mohla bejt zejtra v disneylandu dřív, než se tam nacpou statisícový davy.

Ale tak hlavně že si to užíváš.
Díky tomu mi to stojí za to, vláčet se za tebou a trpět tuhle… tuhle…
dovolenou.

portfolio - part 2

...pokračování minulýho postu

Insecxs

Insect, Latin, cut into sections.
Beating his thorax with two pairs of jointed legs.
He’ll stick his antennae in your face
and rape you with his stinger.
You know you’ll bear his larvae.
His nervous system is defunct; he’s batshit crazy.
He fears nothing.

Except for pest control
and safety of his queen
and lawnmowers, oncoming cars, dogs, pavement, the moon, werevolves, anything that begins with q, women on their period, Disney princesses on vacation, spider mafia, the president, commitment, windows, my stepdad.

But he will never give up.
He knows he’ll be dead before the winter comes.
However, until then, his enemies will keep DYING.
(or at least have swollen faces)
He will hunt small spiders and insects to feed
his queen’s larvae.
And for all that he gets nothing.
Just hate of humans and disregard of queen.
He’s such a good guy.

A Lifetime of Expenisenses

I might die of heart attack,
but not before I grab your rack

Did you really think life ends at thirty?
Well, at least I can still talk dirty.

So come closer, hear the cash swishing
I know that’s what you’re wishing for.

So come closer, don’t stand at the door
Make me happy and I’ll give you more.

I know you never had a father,
you’ve been whoring ever since cradle

And my only fear is drawing near:
I shall repel you with my holy power
of disappointing people as a lover.

Portfolio - part 1

Moje portfolio poezie. Chybí věci, který jsem dal do soutěží a tudíž na ně ztratil copyright.
Všechno anglicky. Česky taky nějaký budou, ale na to si ještě chvilku počkejte.

Figurative Banging

Fire burns within me.
I wrap my arms around you.
I shoot!
Oops; now they're firearms.

The Boy and a Common Sense

My mind is enveloped by the shadows.

 They lurk and try to sway me out of the way.

 Off the way that's righteous, sober and rational.

 I indulge myself in those shadows;

 not for long can a man endure

 the cold light of logic.

 This light can lead us through life's labyrinth safely,

 but

 what is staying alive good for, if we're to spend our lives in

 boredom, certainty, without fear, without worry.

 There once was a kid that couldn't feel pain.

 He was going home from school and he tripped.

 He picked himself up and continued.

 He felt like something is wrong with his leg,

 but

 he could walk, so he rationally did so; following the light.

 He died of internal bleeding before he arrived home.

60 Watts

I keep this dirty old room lit.
My 60 watts are outnumbered.
There is no end to particles of dust.

I am turned on.
So is his guitar amp.
Hey amp, check me out, I’m hot!
Wait, he can’t hear me.
What if I try morse?
Blink, flash; .-.. --- ...- .

Hey, Mr. Guitar player, you’re in the way!
Is my ampie blinking back?
Yes, oh yes!
Stop it! DON’T TURN HIM OFF!

 Why are you holding your guitar like that?
Hey, you’ll hit the ceiling!
Or…
Blink, crash; … --- …

I Wish to Become a Shepherd-like Bodhisattva

t's about midnight.
Jet lag is keeping me awake.
I can see a river below the window.
It reflects the skyscrapers on the opposite site.
Phillips logo slowly changes its color from blue to white.
I find it very psychedelic.

I hide my laptop – what can I say – Chinese internet.
I try to fall asleep.
Impossible.
I go wandering around the room, looking for a distraction.

I open the table's drawer.

Two books; Bible and

Teachings of Buddha.

I choose Buddha.

I smell the old pages.

I start reading.

And I read.

I read.

My eyes are closing.

But I still read.

And read.

And then I fall asleep.

Night passed quickly; now It's mourning.

I try to shake off the tiredness.

I am holding Teachings of Buddha in my hand.

I wish I could take this book with me.

I hesitantly put it back into the drawer.

I take my backpack and my suitcase.
And I wander away, bidding this cozy hotel room my last goodbye.

Studentský život 2. - Útrapy pražské intelektuálky

Tak navážu na Mirkův trend - povídky na pokračování. Jen si ho trochu upravim. Budu psát povídky o stejný skupince lidí, jenže ty moje "povídky" na sebe navazovat nebudou, ale budou ze stejnýho prostředí. Je to srozumitelný? Doufám, že jo, nerada bych to přepisovala... Jo a  taky nechci, aby mě Mirek předběhnul v počtu publikovanejch věcí :)) Tak bye bitches, enjoyujte povídku! (^3^)

Hned jak ho spatřím v chodbě, kývnu na Davida, otočím se na podpatku a vybíhám ze školy. Jen co se dveře odbouchnout, slyšim, že jsou opět otvírány. Vím, že je to on, ale „I’m trying to keep it cool“, takže ho víceméně ignoruju. Rychle se přidávám k trojici svých spolužáků. Za sebou slyším rychlé kroky.

„Ahoj,“ slyším řikat Davida, „jdeš s náma, jo?“

Přidám do kroku. Brzo se vedle mě objeví Sára a Martin, který se ale zdejchnou na cígo i s Davídkem. Ty tři taky přidávají do kroku a nechávají mě s ním samotnou. Chvíli se bavíme o úplnejch pitominách.

„Že už se neřežež?“ Jo. Jasný, nejlepší způsob, jak oživit konverzaci.

„Ne.“

„Jasný.“

„Můžem se bavit o něčem jinym?“

Na obědě si sedu k ostatním, on taktéž ke svý třídě. Na zpátek jdu s kuřáckou „crew“.

Až doma mi dojde, že jsme se nijak nedomluvili na srazu, ani času. Píšu sms, ale vím, že nedostanu odpověď, protože zrovna probíhá hodina. Převlíknu se do svejch oblíbenejch modrejch džínů, černýho tílka, vemu si k tomu galaxoidní kabelku, šedý botky a květovanou šálku, hnědej svetřík a koženkovou bundičku, sluneční brýle a chystám se na odchod. Cígo vysockuju na sestře.

„S kym tam jdeš?“

„S… se Sárou.“ Skoro.

„Tak se vrať brzo a nikde necourej!“

Tak určitě. Jedu zpátky do školy, připadám si jako debil.

„Jé, tys pro mě přišla, ty seš hodná!“

„Já vim.“

„Vy se z JJ znáte, žejo?“

„Ne, chodíme spolu pět let do jedný školy a já nevim, kdo to je.“

„Tak oukej.“

Takhle to pokračuje celou cestu na Palmovku. On pojede s náma? Teda ono by by mi to ani tolik nevadilo, aspoň by to nebylo tolik awkward…

„Tak čau, já jedu metrem…“

„My jdem na jedničku nebo dvacet pětku.“

„Tak čau.“

Cesta ubíhá příjemně, povídáme si, ani se moc nechválí. Vystupujem. Jsme na Hradčanský.

„Jaks přišel na to, že je to na Hradčanský?“

„No, tak myslel jsem, že tu bude někde u hradu…“

„To sice jo, ale to bychom se docela prošli. Je to Malostranská.“

Mluví něco o Židech a potom goolí, aby zjistil, že jsem měla pravdu. Konečně staneme v parčíku před budovou, kde je výstava. Koupíme si každej lístek, on si pak jde odložit věci do šatny, lístek si ukládá do mojí kabelky. Až teď si všímám, co má na sobě. Pruhovanou košili a hnědej svetr, kterej se mi strašně nelíbí a džíny jako vždycky. Jen co nám slečna utrhne lístek, vstupujeme dovnitř. Ovane nás vůně parket. Začnu si číst dlouhej text a poté se pozorně dívám na všechny obrazy.

„Tyjo, přijdem sem v pohodě a odejdeme s depkou.“

„Nebo přijdem s depkou a odejdem ještě s větší.“

„Nebo se to požere.“

„Tak to asi nefunguje.“

„Ty už sis to přečetla?“

„Ano, ty ne?“

„Ne. Hele, tohle tam psali… a tohle je tamto… a támhle, vidíš to?“

Pořád mluví. POŘÁD. Sklapni!!! Ty děti se tu všude motaj, starý lidi taky, on tu pobíhá a já se nemůžu ani v klidu podívat na ten krásnej obraz. Nasrat! Měla jsem jít sama! Už jsme v půlce. Jsem asi nakonec ráda.

Přesvědčí mě, ať jdeme nahoru. Tam napíše něco na zeď a já ho táhnu zase dolů. Nokturna jsou super. On se ale pořád motá kolem mě a já jsem z něj nervózní. Pokaždý, když se ke mně přiblíží, odstoupím. Brzo si to všímá a započíná diskusi.

„To děláš s každym, kdo si k tobě stoupne moc blízko?“

„Ne, jen s tebou.“

„Aha, mám si to brát nějak osobně?“

„Ber si to, jak chceš. To už jako jdeme?“

„Chceš si to ještě projít?“

„Ne, dík, jdeme.“

Jsem z neznámýho důvodu příšerně podrážděná.

„Neměla by jít dáma první?“

„Ne, protože chlap by jí mohl koukat na zadek.“

Velice „good to know“.

„Co ti je?“

„Nic.“

„Jseš nějaká smutná.“

„Nejsem.“

Stojim dva schody nad nim, ale víc vlevo.

„Blokuješ průchod.“

Achjo. Má pravdu, takže se musim namáčknout těsně na něj, o schod výš, než stojí. Vážně? Hned, jak chlápek projde, odtahuju se zas pryč.

„Vážně, co ti je? A proč se odtahuješ? Většinou mám opačnej problém.“

„No právě. Nechci mít opačnej problém.“

„To jakože se bojíš, že bychom spolu chodili?“

„Jo.“

„A to proto, že jsme moc dobrý kamarádi a nechceš to kazit?“ Řekne rádoby vtipně.

„Jseš prostě náhodnej kluk a to, že bychom spolu chodili, je docela dost nepravděpodobný.“

„To je. Náhodnej kluk, jo? Jede mi metro.“

„To se mnou ani nepočkáš?“

„Počkám.“

„Díky.“

Za minutu metro vážně přijede. Tohle neprobíhá tak, jak jsem plánovala… Podívám se na něj, řeknu ahoj a nastupuju do metra. Koukám se mu upřeně do očí celou dobu, než metro zmizí v tunelu.

Jsem hrozně nasraná. Nevim proč. Skoro běžim domů a ještě ve dveřích mu posílám SMS.

„Já se jen bojim, aby to nedopadlo stejně, jako s Adamem.“

„Neboj, girl :) já jsem hodnej na všechny!!! :)“

„No právě.“

„V čem vězí
umění vařit hovězí?“
Zeptal jsem se tě.
Ale tys řekla,
že jsem na dietě.

lol.

Untitled - Mirek

Dělám na další povídce. Ještě není hotová, ani zdaleka. Mám o ní docela dobrej pocit. Rozhodl jsem se, že sem hodím to co zatím mám. Doufám, že to bude takhle "na pokračování" fungovat. Taky doufám, že to budu schopnej dokončit. Zatím to je naprosto nacpaný vzpomínkama, že mi vážně hrozí, že mi všechny relevantní dojdou v půlce. Možná, že pokud mě znáte dost dobře, vám nějaký dojdou. Jako třeba hned ta v prvním odstavci - zkuste si položit otázky "co?" a "kde?"
(pozn.: zatím untitled, uvidím jak se to vyvine a podle toho to pojmenuju)

Wind stirs the pond’s surface as I contemplate my grotesque position. Before me stands the cougar jailbait – the latter day relic – the living fossil. Her body is motionless, yet her leaves whisper sweet lies. The leaves caress my ears like the mild autumn breeze caresses them. Soft crackling sings to me about peacetime and timelessness. But I don’t succumb to her naïve pleads. I wish I could believe her like I always did, however now she’s painfully wrong. I take out my cigarettes. I turn away, because I feel guilty for using a lighter in front of her.
I would honor our last meeting if I knew how. Bringing her flowers would be like giving a dead infant to your human date.
I come up to give her my last hug. I blow my cigarette smoke into her hollow. That abyssal pit in her chest -  half-done heart transplant – undoer of our faithful intimacy.

Yes, there are plenty other fish in the sea, but I am nowhere near the sea. There are no fishes in the asylum. Trust me, I even tried fishing in the pond once. There’s only the occasional fool who thinks he’s a fish.

Life in this place is always hanging on a thread. Oh, how mockingly ironic those grapevines are! Those old walls would have crumbled long ago if they only released their firm grip, the crazy men would starve to death if they stopped yielding their sweet nectar, for breakfast is the only meal that can cope with the absence of wine!

Fred and Rick walks on by. He’s an only-child Siamese twin; synthesized into one, but for the brain; one man, two souls. Poor Fred. He’s always bullied by Rick. Silly Fred once tried to scratch Rick out their head. He might have succeeded, if the black deaths in white coats hadn’t come. They tied him to a bed. They should have known better! They only encouraged Rick to do more harm. Too late did those white-coat fascists notice! Too late – they had to cut his arm off.
But Fred loves all other men just as much as he hates Rick. He would hug them even after what they’ve done, if he could!

Fred stops when he sees me. He comes up to me and holds my hand. I just need to check I’m not giving myself to the wrong one: “Rick?”
“Gone, for now.”
“Good, good. I hate him, Fred.”

We have this move, him and I. We call it the lazy giraffe.  We lean against each other, laying our heads on the other one’s shoulder. We once fell asleep like that. Not even falling over was enough to wake us up that time. Only the screeching of an ambulance car’s breaks could do the trick. It scared the both of us, but it just annoyed Rick. He took over and he made me regret that ambulances don’t work like cabs.

Delta D

„Odjíždím,“ řekla Ingrid se slzami v očích.

„Kam?“

„Do Kanady.“

„Ale proč?“ zeptal se zoufale.

„Nabídli mi tam práci.“

„A to už se nevrátíš?“

„Ne.“

„Kdy odjíždíš přesně?“

„Zítra ráno. Jsi naštvanej?“

„Ne,“ odsekl, „ nejsem.“

„Musim si jít zabalit, ale chtěla jsem ti to ještě předtim říct.“

„To sis nemusela dělat škodu.“

„Nezlob se, prosím.“

„Už jsem ti řek‘, že se nezlobim!“ téměř zakřičel Oliver a vší silou zabouchl dveře. Chvíli počkal, až uslyší vzdalující se kroky a potom se zády opřel o zeď a zhluboka oddechoval.

„Kdopak to byl, zlato?“ ozvalo se za ním. Byla to jeho manželka Klaudie.

„Nikdo, jen Ingrid.“ Neměl náladu tohle s někým rozebírat.

„A co chtěla?“

„Nic. Jdu ven, vrátim se večer.“ Rychle strhl bundu z věšáku a nazul si boty. Potom vyběhl z domu ven. Šel rovně a na konci ulice zahnul směrem k rybníku.

Kráčel svižně a podzimní vánek mu odfoukával vlasy z obličeje. Najednou si vzpomněl, že bundu ještě stále drží v ruce a ledabyle si ji oblékl a zapnul. Mířil na lavičku na samotném okraji lesa. Posadil se a tupě zíral před sebe. V hlavě měl jediné: Ingrid. Její odjezd. Proč teď? Zrovna když si začal uvědomovat, že… Ne, musí tu myšlenku zapudit. Vymazat z hlavy. Vždyť miluje svou manželku, ne? Spíš miloval. Kdysi dávno. Pořád jí má rád. Ale už to není ono, chtěl by něco víc, začal se nudit. Proč se do toho sňatku tak dral i přesto, že mu Ingrid říkala, že je to hloupost, že ji nezná? Neposlechl ji, myslel, že na něj žárlila. Protože ona byla sama, nikoho neměla, protože upřednostňovala svůj pracovní život nad osobním. A taky si kdysi naivně myslel, že ho možná miluje. Nejen jako přítele, ale i jako něco víc. Oliver ale víc stál o její přátelství a bál se, že by mohli všechno zničit. Teď už věděl, že udělal chybu. Měl jim dát šanci. Riskovat. Udělat jedinou věc, kterou nikdy předtím nezvládl. A teď Ingrid odjíždí. Musí ji donutit zůstat a zbytek už se nějak vyřeší. Nesmí odjet.

„Večerní procházka?“ ozval se za ním jemný hlas Ingrid.

„Tak trochu. A ty?“

„Chtěla jsem se tady se vším rozloučit. A upřímně, doufala jsem, že tě tu najdu.“ Usmála se a posadila.

„Znáš mě dobře.“

„Pokud dobře vim, tak už dvacet sedm let,“ řekla vesele a hlavou jí začaly vířit vzpomínky na společné dětství. Rychle je přerušil.

„Můžu se tě na něco zeptat? Odpovíš mi upřímně?“ řekl smutně Oliver.

„Víš, že jo.“

„Kam jedeš přesně do tý Kanady?“

„Do Montrealu.“

„Aha.“ Chvíli seděli tiše.

„A teď ty, vadí ti to?“

„Jo. Víš, mám trochu problémy s Klaudií a nedokážu si představit, že tu nebudeš ty.“

„Věděl si, že tu nebudu vždycky, když budeš potřebovat.“

„Doufal jsem v to.“

„Mě tu prostě nic nedrží. Musim odjet a dostat se pryč ode všeho známýho.“

„Proč mi to děláš? Copak nevíš, jak tě mám rád a jak tě potřebuju?“

„Vim, že mě máš rád, ale to mi nestačí. Potřebuju začít žít i svůj život. Třeba potkám někoho v Kanadě.“

„In, prosím, neodjížděj,“ oslovil ji přezdívkou z dětství.

„Řekni mi dva dobrý důvody. Anebo ne, řekni mi jedinej!“ zvýšila hlas a z očí jí tekly slzy.

„Co třeba proto, že tě miluju?“ vykřikl, „je to pro tebe dost dobrej důvod?“

„Neslibuj mi nic, co nejsi schopnej naplnit. Vždyť Klaudie je tvoje manželka a ty jí očividně miluješ.“

„Tebe víc. Zůstaň.“

„Ne. Víš co? Poslouchej mě chvíli. Koukni se na to z mojí strany.“ Odmlčela se a její pohled se zastavil na poklidné vodní hladině. Rukou si otřela slzy.

„Naše životy jsou jak ten Dunaj. Vyrostli jsme spolu, společně sílili a dospívali. Přidávali se k nám další a další lidi. Ale furt jsme to byli my. Hlavně my. Ale už jsme spolu dost dlouho. Dospěli jsme k deltě. Je čas se vydat jinýma cestama. Je čas se rozdělit. Nevim jak ty, ale já potřebuju změnu. Musim odjet. Ničí mě žít vedle tebe a Klaudie. I když jí mám ráda. Ale neboj, vždyť se zase potkáme v moři.“ Zasmála se nad tou poslední metaforou.

„Myslíš v nebi?“

„Jo.“

„Víš, že na to nevěřim.“

„Jo, vim. Ale já jo. A když tomu uvěříš i ty, splní se nám to.“

„Jak to můžeš vědět? Kde bereš tolik optimismu?“ Na to odpověděla smíchem. Vzala ho za ruku. Seděli tam ještě dlouho. Tiše. Nespali. Jen seděli a snažili se nejvíce si užít společnosti toho druhého. Oba se snažili nemyslet na to, že Ingrid už za pár hodin odjede.

Už mířila k letadlu, v jedné ruce kufr, v druhé kabelka. Nastoupila do autobusu, který ji odvezl ke schodům do Boeingu. Usadila se na svoje sedadlo a vytáhla si knihu. Podívala se z okna. A najednou uviděla Olivera, který zrovna dobíhal ke schodům. Jenže dveře se už zavřely. Letadlo se rozjíždělo a ona koutkem oka spatřila Olivera, jak se najednou i se schody klátí k zemi. Ještě stihla zahlédnout, jak se krev rozstříkla všude kolem. Otočila hlavou dopředu. „ROFL,“ řekla, a společně s jeho platinovými Rolexkami v kapse se vydala vstříc novým dobrodružstvím.

Do neznáma - Mirek

Při pobytu na druhý straně Atlantiku, jak jistě chápete, mi začala čeština připadat exotická a krásná. Taky z hlavy nemůžu dostat jednu scénu, která se přede mnou všude opakuje; Alan Wake, Saturnin, Samotáři. 

A když před sebou vidíme všechnu tu krásu, ležíme mlčky a v úžasu. Našel už jsem tebe, tak proč bych hledal slova? A tak slyším pouze, jak kolem prolétá sova. Její odraz se rychle promítne na hladině tůně, kde se střetává s mým upřeným pohledem. Rázem shodím svršek a do hlubin se kácím. Tys‘ přišla na břeh, podívat se; zkontrolovat. Leč na jedno si zapomněla; půda kolem potoka podmáčená byla. A tak jsi ke mně zahučela a já předstíral, že jsem to neměl takhle v plánu. Předstíral jsem hrdinství, když jsem tě, princezno, před vodou zachraňoval. Položil jsem tě do mechu, poskytl jsem ti útěchu a jal se sušit tvoje šaty. Kus provázku z brašny jsem natáhl od větve k větvi – u toho jsem tě pozoroval, zda jsi z mojí zručnosti tak na větvi, jak bys býti měla – a tvůj oděv na to pověsil.

Pak jsem jenom čekal, až přijde zima,
čekal jsem do doby, než jsi pocítila potřebu tepla na dotek.
A pak jsem s ladnou elegancí, ale ne chladnou hlavou,
toho tepla poskytl, neb jsem věděl, žes‘ tou pravou.

Dunaj povídka bitches!

Muž stojí na písečném ostrově zády ke mně. Na sobě má jen plavky. Dívá se směrem k lesu. Asi přemýšlí, jak se dostat zpět. Já o tom přemýšlím rozhodně. Nebo možná na někoho čeká. Nevím.

Sedím na červeno-bílé lavičce někde vprostřed levé strany lodi. Společně se mnou je na ní asi osmdesát dětí. Některé pobíhají, smějí se, hrají hry, jiné poklidně sedí na svých místech a konverzují s ostatními. Dívka s černými vlasy fotografuje snad úplně všechno. Vyfoť mě se stromem. Vyfoť mě bez stromu. A teď mě vyfoť ve vzduchu. Očividně ji to baví. Chvíli ji se zájmem pozoruji. Pak se můj pohled opět stáčí k neuvěřitelně široké a impozantní řece.

Dunaj je jedinečná řeka, v Evropě je druhou nejdelší. Dodnes se vedou spory o tom, kde se vlastně nachází její pramen, nejpravděpodobněji vzniká soutokem dvou potoků – Bregu a Brigachu. Jisté však je, že protéká deseti státy Evropy a leží na něm několik velkých měst, jako je Budapešť, Bratislava, Vídeň a Bělehrad. Ústí do Černého moře v Rumunsku. Mně osobně tohle nic moc o jejím charakteru neříká. Ale obávám se, že nedokážu říci nic, co by ho charakterizovalo dokonale. Musíte to prostě vidět na vlastní oči. Určitě by vás to překvapilo stejně jako mě.

Míříme do Visegrádu. Cesta tam z Ostřihomi trvá přibližně hodinu a půl. Pluje se po proudu. Je to dostatek času na rozjímání a případnou četbu. Proto je tato cesta pro mě tak vzrušující. Nedokážu si dost dobře představit nic romantičtějšího. Modrá obloha nade mnou, poklidný Dunaj pode mnou a mí přátelé vedle mě. Připadám se jako hrdinka nějakého rodinného románu. Nebo bych se mohla proměnit v akční hrdinku, jako z vernerovek. Zavírám oči, hlavu pokládám na nepohodlnou lavičku a nechávám se ukolébávat houpáním lodi a šuměním řeky.

Zdá se mi o tom muži na ostrově. Zdá se mi, že to není ostrov na Dunaji, ale že je někde v moři a je tak malý, že přejít ho napříč trvá půl minuty. Kolem dokola není živé duše. Nevím, jak se tam mohl dostat. Pravděpodobně ho tam někdo dovezl, nebo ztroskotal. Teprve teď se probral a je zmatený. Rozhlíží se kolem. Břeh bičují vysoké vlny. Muž se vrhá do vody. Snaží se plavat proti nim, ale nedaří se mu to. Moře si s ním pohrává. V jednu chvíli se mu voda dostává do očí…

S trhnutím se probouzím a zjišťuji, že mě někdo z legrace polil vodou. Achjo. Zrovna dorážíme do Visegrádu. Loď parkuje u mola a spolužáci se baví tím, že vymýšlí nesmyslné sázky, jako že pokud jeden z nich přeskočí na druhou loď vedle, dostane „kilo“. Hned v další větě se však dovídáme, že se jednalo o sto forintů a všichni propukávají v hlasitý smích. Forinty jsou vůbec zvláštní měna. Jeden forint se rovná sto fillérům, které se však nepoužívají a to z jednoduchého důvodu, když si představíte, že jeden forint je přibližně 0,09 koruny. To proto ten smích.

Ve městě se nezastavíme, protože máme málo času a ještě chceme navštívit hrad na skále nad ním. Dozvídáme se ale, že Visegrád je významným místem nejen pro české dějiny a to hned dvakrát. Ve 14. století se zde setkali tři králové – český, uherský a polský, aby uzavřeli spojenectví proti Habsburkům. Ve 20. století se zde setkali zástupci České a Slovenské federativní republiky, Maďarska a Polska, aby se dohodli na spolupráci při vstupu do Evropské Unie. Vznikla tzv. Visegrádská skupina.

Po krátké přednášce se vydáváme po schodech nahoru na dlážděnou cestu, která vede skrz tzv. Dolní hrad. Tam se zastavujeme a posloucháme bubnování muže ve středověkém kostýmu. Když dohraje, pokračujeme bahnitou lesní cestou na Horní hrad. Ten nenavštívíme všichni, ale ti, kteří ano, shlédnou výstavu voskových figurín. Ostatní si užívají pohled na hrad zvenčí, přírodu, stánky se suvenýry a později oběd. Jenže čas se neúprosně krátí a my jsme nuceni sestoupit dolů k našemu plavidlu, nalodit se a opustit Visegrád.

Cesta nazpátek je poklidnější hlavně proto, že většina lidí je znavena a rozvaluje se na stolech a lavičkách se zavřenýma očima. A já sedím na stejné lavičce jako předtím, na klíně mám rozloženou knihu, kterou ale ve skutečnosti nečtu. Mám ji tam jako kulisu. Mnohem radši se koukám po krajině. Zalesněné zelené kopečky pravidelně střídají vesničky s bílými domky. Tu a tam na břehu vidím postavičky, které se věnují nejrůznějším činnostem. Támhle nějaká žena zalévá květiny. Její soused si zas čte na verandě knihu a houpe se u toho na houpacím křesle. Na druhé straně vidím rodinku na výletě. A tam kdesi v dáli bude ten muž v plavkách. Bude tam stát jako předtím.

Měla jsem pravdu. Je tam. Tentokrát však sedí na zemi a kreslí prstem do písku. Upřeně na něj hledím. Chápu ho a závidím mu. Také bych občas ráda doplavala na nějaký ostrov a byla tam jen tak sama. Jen bych tam tak seděla, nic nedělala a užívala si klidu.

Ale to se asi jen tak nestane.

K Dunaji daleko.

A do Vltavy bych nevlezla ani za nic.

Viděli jste ji někdy?

Je špinavá.

Hodně.

What We Must Sacrifice - Mirek

Čerstvě přímo z klávesnice! Poznámky vítány.
Inspirováno mejma poznatkama z prvních dnů v USA.
Přesněji tim, že existujou 2 typy ghett: ty pro bohatý a ty pro chudý.

"Here, have some more of this swiss chocolate. Just the best for my plumpkin."
I broke off a moderately small piece and with feigned gratitude I put it in my mouth.
"Go on. Take everything. I want you to."
"No, thanks, I'm stuffed."
"Oh, just take it. Do you know how much we paid for that? And remember, we're doing it all just because we love you."
I didn't ask for any of it, I thought. Yet, since I was an obedient boy, I suppressed my urge to vomit and ate the rest of it.

My smartphone started ringing. 
"Daddy, would you excuse me, please?"
"There's no need for that, plumpkin. Whatever they want from you is not nearly as important as an evening with family."
However, I was curious. All men desire knowledge, right? At least that's what the hairy old person in my textbook said.
I carefully looked at my phone underneath the table. It felt like I was undertaking a great risk doing so. The screen read:  Missed Call (1): Timmy

Timmy was my best friend. He was the only poor kid on my school. He got a scholarship, because he was smart. A lot of people used to make fun of him, but I liked him. He was nice. I wasn't allowed to visit him, though, because he lived in a neighborhood that wasn't as nice as the one my family lives in. That's why my dad got a cellphone for Timmy. Timmy's parents couldn't afford it and my dad wanted me to be able to keep in touch with my best friend. We used to call a lot. When dad got him this phone, he allowed him to have only one number saved: mine. But why would Timmy call me now? I was very curious.

"Plumpkin, what are you looking at? Rather take a look at this, a documentary about dolphins! It's lovely and very educating. I'm sure you love dolphins."
I hate dolphins. Fuck dolphins.

xxx

Next morning I got up and went to school. Like all the good kids do. 7:53 and I was at my locker. Perfect, just like always. Except Timmy wasn't there. He's always there at 7:53.
He didn't show up in school at all that day.
Only his parents came in the afternoon. They were crying.
I never saw Timmy again.

Tell me, how important are family evenings?

Joy & Despair - Mirek

Tak jsem se rozhodl něco sem po dlouhý době hodit, ať to tady nevypadá tak prázdně. 


Tahle short story se dost špatně popisuje. Asi si to budete muset interpretovat po svým. Jenom jeden tip: porovnejte si postavy a prostředí, ze kterýho pocházej. Možná jsem se měl o týhle části víc rozepsat. Takhle se původní pointa ztrácí ještě víc, než bylo zamýšleno. Ale jinak myslím, že to je ok. Pojmenovat charaktery podle pocitů, který jsou pro ně charakteristický, mi přišlo jako dobrej nápad. Nakonec to zní trochu zvláštně, ale to nemusí nutně bejt špatná věc.

A story about how difficult it is for one to love, and for another to hate. A story about how who we are can barely be changed. And that includes by us, ourselves.


Joy was standing in the middle of the crossroad. Cars were passing her by with honks. She was spreading her arms and turning around. Her tight skirt was cutting into her legs. She sniffed and attracted some rather inappropriate attention to her sore nose. Though, again, for someone standing in the middle of a crossroad, not so much attention. People didn't seem to really care about her. Every other driver nearly drove her over, but not really - she seemed more lucky than actually avoiding.
She was scum to them. Most of them were just passing this neighbourhood. Strangely, all the cars were limousines carrying self-confidently looking men in 3-piece suits.

A rather strange setting, however, it's not the only strange thing about this story.

Suddenly, one of the cars, as the driver saw Joy, steered to the side. He absolutely calmly, with a cold suverenity drove right into the traffic lights pole. Sparks came out of the traffic lights, smoke came out of the car and he, seemingly not shaken even a little bit, got out of the car, put on his sunglasses (though it was already dark) and proceeded to make his way to Joy.

He approached her silently, with absolute certainty and only when he was a meter or two far from her, he suddenly jumped. He jumped and grabbed her and together they fell on the sidewalk. He gave his suit a few slaps to get the dust out and helped her on her feet.
"What's your name?" he said.
"It's Joy, sweetheart. And what about yours, care to share?" she answered. She was being very proffesional - at least considering her line of work - and also very proud.
"Joy, now, is it? What a convenient name for, ehm, a lady of the night." He said that, with despise and interest mixed in his voice. But then he realized he really wouldn't want to upset this "fine lady" and so he added "Name's Despair." He said it with an obviously well practiced smile, that was, just as obviously, supposed to be charming..
But she, she didn't really care about no prince Charming! She's too proud - and reasonably proud - of her job to know better than to treat customers by any other measure, than the cash they give.
"Oh, the name doesn't give promises that I can't fulfill, handsome. I can make every inch of your handsome body swivel in ecstasy just with a flick of my wrist. Or, darling, I can treat you even more fine that you can imagine, now, did I hear the whisper of banknotes rubbed against each other?" she made sure she appended some exceptionally expressive body talk to her actual talk.

"Make me feel the best you can." He said and laid out an carefully folded array of 100 dollar notes in front of her.
She did a good job trying to keep her pokerface on, when she saw those pieces of paper, her one-way ticket out of the ghetto as she imagined them to be. You could say she entered a gold rush just then. Her eyes flashed and with a seductive giggle and a fashionable smile she reacted:"Ho, ho, sexy boy, this will take you as far as heaven is wide. And when you leave here - I guarantee you, hon - you won't call yourself Despair anymore. Now, follow me up to my little bed kingdom, haha!"

What happened thereafter can everyone with imagination at least as vivid as, say, a tree stump can imagine. The question is, therefore, not what happened, but how.

Despair was very shy and evasive at first. For Joy's taste he was tooling around too much. But then again, Joy's taste was nothing but a set of guidelines. And they both knew he's not tooling around to be gentle. He did so, because he didn't know what to do. It was very frustrating. He thought: I can't let all this money go to waste, no, I'll find a way to get what I want. Just as I always say; I always do!

xxx

Just as Despair was done, he rolled up in the corner of the bed and started crying. Joy tried to approach but... what does Joy know about dealing with... despair? Not a bit, that's what. She laid a hand on his shoulder to cheer him up, but he grabbed her and pushed her off the bed. . His sobbing turned into a rather violent mix of screams, cries and deep breathing.

Despair has been looking too long for a way to start feeling better. A sort of "emotional trampoline" he would refer to it, if he were to talk about it. However, he still didn't find any such trampoline. He really needed to bounce a little up, but he was still down. Down on his feeling, down on his luck. Joy was supposed to be his trampoline. But what he got? Oh, such humiliation for nothing! What have I done, he thinks to himself. "How could I?" - he is starting to really hate himself by now. "I have a family and a wife" he curses himself.

He wasn't calling himself Despair anymore, when he left. Joy was right about that. But I'm sure she had another name in mind than "Dead Man Walking".

See, Dead Man Walking's trampoline plan didn't really work out. His trampoline didn't bounce him up high. It broke the floorboard it was standing on and it fell down, down into the oblivion. He knew there was no chance of bringing him back to life; he also knew he wouldn't keep walking for too long.

Studentský život - Hanka

Pár lidem jsem tuhle povídku slíbila poslat, ale už jsem tak nějak zapomněla, komu chci se podělit se všemi. Tak to dávám sem, ať si počtete všichni. Achievement unlocked: remember your account password and then post something here.

Fuck yeah.

Užijte si to, děcka.

Studentka naposledy potáhla z cigarety a pak ji hodila na špinavou dlažbu pod sebe. Zatímco špaček pomalu uhasínal a utápěl zemi zpátky do tmy, vyklonila se z podchodu a zkontrolovala čas na zdobených nádražních hodinách. Bylo osmnáct minut a třicet čtyři sekund po deváté.

            Takže on přijde pozdě. Jak jinak. Ale odkdy jezdily vlaky načas?

            A odkdy zrovna ona věděla, kdy jezdí vlaky?

            Rozmrzele si prohrábla rozježené vlasy a zamračila se. Ostatně jako pokaždé, když si uvědomila, jak moc jsou krátké. Až příliš krátké. Znervózňovalo ji to. Dobrá, zrovna taková věc byla jen malá drobnost v porovnání s jinými změnami, na které si musela začít zvykat, ale i tak to bylo další narušení jejích zvyklostí, a už těch bylo až dost. Vzpomněla si, jak se zbavila své hřívy před dvěma dny v nějakém londýnském kadeřnictví, a jak se málem poprala s holičem, když na ni vytáhl nůžky. Nikdy předtím se stříhat nenechala. Říkali, že to tak je lepší. Že takhle tady její druh lépe zapadne. Ale i tak měla Studentka pocit, jako by všichni věděli, že sem nepatří.

            Studovala zdejší zvyklosti tak dlouho, kam až její paměť sahala, a přesto je vůbec nedokázala pochopit. A bohové věděli, že se snažila. A když tady konečně byla, i přes důkladnou přípravu narazila každý den na tucet nových věcí, které ji překvapily a zarazily. Všechno ji tu vyvádělo z míry. Hluk, kouř, ruch a auta. Auta. Samozřejmě věděla, že tady takové věci mají. Když ji školili, říkali jí, že auta mají uvnitř zapřažené stovky koní, které je pohánějí kupředu. Ale podle kraválu, který auta dělala, by si Studentka spíš myslela, že tam mají schované rozzuřené tygry. Nehledě na to, jak se jim je podařilo všechny nacpat do tak malého prostoru.

Dvacet jedna minut a tři sekundy po deváté. Zpoždění rostlo.

„Do háje, Viktore. Jestli nepřijdeš, tak…“

Odmlčela se. Došlo jí, že neví, jak větu dokončit. Nebyla si jistá, co by vlastně udělala, kdyby nepřišel. Nejspíš by se otočila, odešla a domluvila schůzku na jiný den, s někým spolehlivějším. To by bylo samozřejmě v tom ideálním případě. Tedy kdyby tady znala někoho jiného než Viktora. Ale takové štěstí neměla. Takhle jí nezbývalo nic jiného než stát v průchodu, kouřit a čekat, až se milostivě uvolí přijít. Samozřejmě, mohl se mu zpozdit vlak. To prý na Zemi dělali koneckonců všichni. Každý se zpožďoval.

Ale taky se na ni mohl vykašlat, a ona by s tím mohla udělat jenom velké nic.

            Studentka vytáhla z kapsy napůl prázdnou krabičku cigaret a jednu si vložila mezi rty. Cvakla zapalovačem a uvědomila si, že se jí třesou prsty. Nadechla se a vypustila obláček dýmu. Alespoň tabák měli stejný, přinejmenším do takové míry, jak jen to šlo. Tady ho ale motali do papírků a podle všeho dávali i dětem. Tichá Hvězda by nikdy nedovolila, aby se tabák dostal do dětských rukou, ale na Zemi to byla podle všeho zvyklost. Jiný kraj, jiný mrav, jak se říkalo, ale Země a její země už se podle všeho víc lišit nemohly.

            A pořád jí dělalo starosti, že cestuje tak nalehko. Chyběly jí vlasy i zbroj, a nejvíc ze všeho její luk, který s sebou nosila doma úplně všude. Jako by ji zbavili jedné končetiny. Zdejší lidé chodili úplně neozbrojení. Bylo to tak zvláštní. Když potom někdo k nějaké zbrani přišel, nebylo žádným překvapením, že nad nimi zvítězil. Jak se mu mohli ubránit, když měli holé ruce? A pak se strašně divili, když skončili s rozbitou hlavou na chodníku. To přinejlepším.

            Postava v bílé kapuci se před ní vynořila tak náhle, že sebou Studentka trhla. Instinktivně zajela rukou k opasku, ale potom si vzpomněla, že nůž zahodila ještě dřív, než sem přišla.

            „Kreténe,“ zavrčela místo pozdravu. „Jdeš pozdě. Řekla jsem v devět.“

            „Ale, takhle se vítají staří přátelé?“ Viktor se usmál a bílé zuby se mu pod bílou kapucí zaleskly. „A špačky zašlapujeme, zlato. Nechceš tady přece způsobit požár, viď?“ Pro demonstraci dupl na stále žhnoucí oharek a tím ho udusil.

            Studentka jej tiše pozorovala. Už teď začínala litovat, že si přece jen nenašla někoho jiného. Kohokoliv.

„Musím říct, že jsi mě docela překvapila, Es. Nikdy bych nečekal, že zrovna ty tady budeš uskakovat před auty. Nikdy jsi mi nepřišla jako ten správný… typ.“

            „Učila jsem se o Zemi ještě předtím, než jsi odešel.“

            Viktorův shovívavý úsměv se ještě víc rozšířil. „Ale ne… Já jsem to myslel tak, že tě nikdy nevyberou.“

            Studentka odolala silnému pokušení ho udeřit do tváře. Potáhla z cigarety a spokojila se s tím, že vydechla všechen kouř do Viktorova obličeje. „Přihlásila jsem se. A div se, zlato, stojím tady.“

            Viktor pokračoval v monologu, který mu přerušila. „A potom ta zpráva… jako bych ji viděl před sebou. Žádná prosba, žádné vysvětlení, žádné sliby. Jenom rozkaz: Buď v devět večer v podchodu u nádraží. Věděla jsi vůbec, že v tomhle městě je třináct nádraží?“

            „Vzhledem k tomu,“ zamračila se Studentka, „že jsi dorazil na to správné, je to celkem jedno.“

             „Tolik se mračíš, Es. Tak pěkné tvářičce to nesluší.“

            „Ještě jednou mi řekneš Es, Viktore, a přísahám bohům, že tě kopnu tam, kam slunce nesvítí.“

            Viktor se zasmál, jako by právě řekla nějaký podařený vtip. Kapuce mu přitom spadla z hlavy. „Temperamentní jako vždy, zdá se. Ale nezavolala jsi mě kvůli tomu, abychom si vyměňovali zdvořilosti. Nebo v to aspoň doufám, protože na dnešek jsem měl naplánovaný jiný program, jakkoli je tvá společnost zábavná. Takže: budeme tady krafat, dokud se na nás neusadí prach, nebo je tu něco, co mi toužíš říct?“

            Studentka si znovu usilovně přála, aby to nebyl Viktor, koho si zavolala na pomoc. Ale bohové měli nejspíš zkažený smysl pro humor, nebo to byli alespoň pořádní cynikové. Jediný žijící muž, který se dokázal úspěšně začlenit do lidské společnosti, byl shodou okolností muž, jehož životním posláním se jí zdálo být znepříjemňování jejího života. Tohle zkrátka nebylo fér.

            Ale kdy bylo naposledy v jejím životě něco fér?

            Zhluboka se nadechla. Šest a půl miliardy lidí na Zemi a ona se musela přiznat právě Viktorovi. Ale nic jiného jí nezbývalo. Aby si dodala odvahy, potáhla ještě naposledy z cigarety a zahodila ji. Samozřejmě, že ji nezašlápla, už jen z principu.

            „Jak jsi říkal, že mě by nikdy nevybrali, tak… tak jsi měl úplnou pravdu. Oni mě vážně nevybrali. Jsem tu načerno. Nemám tu být a nemám kam jít. A… potřebuju, abys mi pomohl.“

            Z nějakého důvodu, který Studentce dokonale unikal, to Viktorovi přišlo strašně zábavné. A tak se jen mračila a cítila, jak jí hoří tváře, zatímco on se vesele chechtal. A chechtal se až nevhodně dlouho. Když skončil, zadíval se na ni a tvářil se přitom nezvykle vážně.

            „A proč si jako ksakru myslíš, že bych to pro tebe měl dělat? Tvůj přestupek, tvůj problém. Ty za něj zodpovídáš. Pomoz si sama.“ S těmi slovy se od ní odvrátil a vyšel do ulice. Než přestoupil silnici, rozhlédl se, i když všude byl klid jako v hrobě. Možná se i díval, jestli vyrazila za ním.

            A přesně to Studentka udělala. Rozběhla se za Viktorem jako štěně za svým pánem, a byla si toho velmi dobře vědoma. Vletěla bezhlavě do vozovky a na druhém chodníku ho chytila za rameno. „Počkej, Viktore!“

            Vyčkávavě se na ni díval, co z ní vyleze. Ó bohové, prosila v duchu. Kéž by tak teď na jeho místě stál někdo jiný. Mareon. Andrea, ta potvora, která už si vybrala pozemské jméno dřív, než vůbec vkročila na Zemi. Dokonce i Tichá Hvězda, ta by se jí alespoň nevysmívala. Ale byl tam pořád Viktor, a tentokrát to byl on, kdo se z nich dvou mračil. Věděla, co chce slyšet, a vyslovit to se jí příčilo víc než kost v krku. Ale zdálo se, že neměla vůbec na vybranou.

            Pustila jeho rameno a pokorně sklonila hlavu. „Prosím. Prosím tě, Viktore. Pomoz mi tady přežít.“

            Studentka netušila, jak dlouho oba mlčeli. Poprvé v životě se ale nemodlila, aby Viktor odešel, nýbrž přesně naopak: aby tentokrát zůstal. Netušila, co se mu honí v hlavě, dokud se neozval:

            „Tak v tom případě je to jasné, ne?“

            Zvedla k němu oči. „Co je jasné?“

            „Potřebuješ střechu nad hlavou, zhruba pravidelný přísun jídla a něco, čím se tady zaměstnáš, aby ses neukousala nudou. Většinu z toho už jsem zařídil u jedné staré známé. Ale musím se přiznat, že nemám tušení, pročpak jsi sem tak moc chtěla přijet, takže jsem ti nepřipravil žádný program.“

            Studentka se na Viktora ohromeně dívala a přemýšlela, jestli se náhodou nepřeslechla. Bylo to docela dobře možné, ale z toho, jak se na ni šklebil, získala dojem, že slyšela dobře. „Ale… ale jak-“

            „Říkej tomu intuice.“ Zjevně náramně spokojený sám se sebou si založil ruce na prsou. Usmíval se samolibě jako kocour, který si právě označkoval největší teritorium ve svém životě. „Takže zlato, pověz mi to, přímo hořím nedočkavostí. Proč jsi sem chtěla přijet tak moc, že riskuješ problémy se zákonem?“

            Na to se sama sebe ptala během posledních dnů už tolikrát, že brzy přestala počítat. Přemýšlela nad tím, když podávala svou žádací listinu. Když ji zamítli, a ona se rozhodla, že taková drobnost ji přece nemůže odradit. Když procházela chodbou k portálu a snažila se tvářit co nejméně nápadně, aby po ní náhodou někdo nechtěl ukázat cestovní licenci. Když musela svou první noc na Zemi přespat na lavičce v parku, protože zkrátka netušila, kam má jít.

A nikdy na svou odpověď nepřišla. Mohlo to být zkrátka proto, že vždycky věděla, že ji nikdy nevyberou, a už z toho důvodu sem toužila víc než všichni ostatní dohromady. Nebo také proto, že ji lidé jednoduše fascinovali vším, co dokázali. Svět bez magie, který vydržel déle než jakýkoli jiný? Nemyslitelné se pod jejich rukama stávalo skutečností; tam, kde si Studentčin národ vypomáhal kouzly, si lidé na Zemi museli vymyslet složitý systém pák, přelévání energií a bůhvíčeho dalšího, aby dosáhli stejného výsledku přibližně o tisíc let později. Snad na tom mělo svůj podíl i lidské myšlení, které se zdálo docela nepochopitelné a nelogické naprostou většinu času, a pak najednou absurdně geniální. Proč dělali tohle takhle. A proč dělali támhleto jinak.

Nebo jednoduše proto, že chtěla umět řídit auto. A taky to mohlo být všechno dohromady.

Ale nic z toho se jí nezdálo jako ten skutečný důvod, a tak se na Viktora podívala a jen pokrčila rameny. Pak si zapálila další cigaretu.

Viktor teatrálně rozhodil ruce. „Bohové! Holka, ty jsi postrach. Kouříš jak fabrika a vůbec netušíš, proč vlastně co děláš. Tohle musíš změnit.“

Studentka se na něj zamračila a vzdorovitě si naplnila plíce dalším lokem kouře, jako by mu chtěla naznačit, co si o jeho poučování myslí. Viktor se na ni taky zamračil. Chvíli tak stáli na chodníku pod lampou, a pak se ručička zdobených nádražních hodin tiše posunula a oznámila desátou hodinu. Viktor byl první, kdo prolomil ticho.

„Večerka, zlato. Doprovodím tě do tvého nového domova. A buď, snažně prosím, od té dobroty, a netahej tam tu cigaretu.“ Viktor se nepřestával samolibě usmívat, zatímco se pomalu loudal pryč.

Studentka naposledy potáhla z cigarety a pak ji hodila na špinavou dlažbu pod sebe. Špaček pomalu uhasínal a utápěl zemi zpátky do tmy. Dlouho se na něj dívala, a pak ho zašlápla.